Současně jsou uvedené analýzy překonávány v důsledku toho, že každé seriózní zamyšlení nad metodou fenomenologie vyvolává v řetězové reakci vytyčení nové perspektivy pro celek fenomenologie a její záměry a cíle. Je možné odloučit „teologický obrat“ od jiných (metodologických, ontologických, existenciálních či kritických) zákrut, z nichž některé byly – ač třeba jen stopově nebo virtuálně – přítomny již v Husserlově díle? Odtud pramení dvojí povinnost: nenechat vyhasnout nezbytnou diskusi ohledně metodologických nároků na každou fenomenologii hodnou toho jména a současně se nenechat pohltit polemikou, jež třeba bude zčásti oprávněná, ale hrozí u ní, že propadne bezúčelnému šermování na relativně úzce vyměřeném poli. Tato dvojí povinnost nastoluje ošemetnou situaci, nemělo by se však jednat o neuskutečnitelný úkol – pokud zachováme na paměti několik varování. Je nutné vyhnout se úsilí o remake. Nepochybně by měl pachuť čehosi již shlédnutého: Tarzanův návrat je vždycky méně strhující než jeho první výstup z džungle. Na následujících stránkách nám jde o cosi jiného než o návrat k dříve řečenému a o důkaz, že jsme měli pravdu do posledního písmene. Čtenář posoudí sám, zda se autorovi podařilo učinit něco víc než jen přihřát sedm let starou polívčičku. Vrátit se k Teologickému obratu se zdálo nutné, ale zároveň by to samo o sobě nestačilo; snad bude užitečné a poučné prověřit alespoň několik důležitých bodů, jež z diskusí nad prvním esejem vzešly. Má knížka byla nepochybně považována za polemičtější, než jak byla ve skutečnosti míněna. Několik formulací bylo jistě sžíravých, avšak to podstatné leželo jinde. Cílem Teologického obratu bylo osvěžit fenomenologická studia a vyvolat v této oblasti diskusi o metodě. Došlo k ní? Přinejmenším započala. Lze však též zalitovat, že se diskutéři příliš drželi nálepky „teologický obrat“ a opomíjeli, oč v jejím využití jde – totiž o přehnaně sebevědomé či vyloženě arogantní chápání „možností“ fenomenologie (a eo ipso o příliš jednotné, disciplinární, panovačné a takřka imperialistické praktikování Fenomenologie s velkým F). Striktně vzato jsem měl epiteton „teologický“ nepochybně dát do uvozovek: užíval jsem je ironicky a takříkajíc paralepticky. Nikde netvrdím, že by se kritizovaní fenomenologové
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263078
stali teology v přísném či odborném smyslu slova,1 a to ani ve smyslu exegetů Zjevení, ani ve smyslu přímých vyznavačů určité (racionální nebo mystické) teologie. Jestliže se v textu na jednom místě objevuje obrat „naši noví teologové“,2 očividně je míněn cum grano salis. Kdyby byl míněn doslova, celé počínání by přišlo o pointu: cílem přece bylo právě předvést, že podloudný obrat k Jinému, archi-původnu, čistému dání atd. probíhá na poli jasně deklarovaných fenomenologických nároků. Jedná se tedy o obrat náboženský, nikoli teologický?3 V tomto duchu je psána kniha Michela Henryho Já jsem pravda; vyšla ale až roku 1991 a označit starší texty tohoto autora za náboženské by bylo nepřípadné. Podobně Emmanuel Levinas vytyčuje jasný rozdíl mezi svými filosofickými texty a například Čteními talmudu4 – a mutatis mutandis je tomu stejně u Mariona: Redukce a dání rozhodně není náboženská kniha ani ve smyslu dogmatiky, ani ve smyslu duchovního působení. (Poslední zmíněnou možnost naopak nelze vyloučit u většiny publikací Jeana-Louise Chrétiena.)5 Kdybych se omezil na diagnózu „metafyzického obratu“, dalo by se mi právem namítnout, že užívám příliš širokého a neurčitého rámce. V jakém smyslu „metafyzického“? Jistě, Levinas se dovolává vzmachu Platónovy a Descartovy metafyziky, avšak jiným jde hlavně o probádání zdrojů imanence (M. Henry) nebo o výslovnou snahu odtít se od metafyziky 1
2 3 4
5
Když se Michel Henry při diskusi, jež se konala 4. dubna na Collège international de philosophie, proti mně ohradil slovy: „Z teologie nic nevím“ (Je ne connais rien à la théologie), odvrátil tím pozornost od jádra věci a tento úhybný manévr umožnil nevzít seriózně v potaz vznesené námitky. Viz výše, str. 88. Jak navrhli Raymond Klibansky a David Pears, La philosophie en Europe, str. 12–13. Viz E. Lévinas, Quatre lectures talmudiques, Paris 1968; L’au-delà du verset. Lectures et discours talmudiques, Paris 1982. Jelikož přítomná stať se týká především nejnovějšího vývoje fenomenologického hnutí, nebudeme se k metodologickým námitkám, jež zazněly ve druhé kapitole Teologického obratu, již vracet; jejich úmyslem ostatně rozhodně nebylo očernit filosofickou prestiž autentického myslitele. Sám Levinas upřesnil: „Ve všem, co píšu, vždy činím jasné rozlišení mezi konfesními texty a filosofickými texty. Nepopírám, že nakonec možná mají společný inspirační zdroj.“ „De la phénoménologie à l’éthique. Entretien avec E. Lévinas“, Esprit, červenec 1997, str. 126. Konkrétně v tomto smyslu vypíchněme poetickou fenomenologii tělesnosti, která u J.-L. Chrétiena paradoxně získává nejzřetelnější podobu v oněch působivých pasážích, kde se vyrovnává s Nietzschem (De la fatigue, Paris 1996, str. 134–152).
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263078
(J.-L. Marion). Jsou snad všichni probíraní fenomenologové metafyzickými mysliteli z téhož titulu a ve shodné míře? Správná odpověď zní „ne“ – a bylo proto logické a prospěšné vyvarovat se jakéhokoli amalgámu a vytyčit rozdíl mezi „generální“ a „speciální metafyzikou“, což i přes zdánlivě čistě formální ráz možná není neužitečná distinkce. Opravdu tedy bylo epiteton „teologický“ tak nevhodné, vezmeme-li v potaz, že kritik jednoznačně vymezil historický kontext a dal jasně najevo, že probíraná otázka se týká fenomenologické metody, a uvážíme-li, s jakou volností se zachází s důsledným „metodologickým ateismem“? Navíc: i když si poukaz k „teologii“ zachoval polemický zvuk, opravdu v konečném důsledku vyzníval tak urážlivě? Neposloužil k nasvětlení problému, který probíraným autorům do té doby více nebo méně unikal? Nikdo v principu nemohl popřít (a z dobrých důvodů), že ve francouzské fenomenologii došlo k určitému obratu. Někteří účastníci sporu by však byli raději, aby byl daný obrat označen jinak nebo možná zůstal bez označení. Každý autor by nepochybně měl vlastní, a rozhodně velmi komplexní verzi obratu. Je tedy neoznačitelný? Zkusme si představit, jaké by to asi vyvolalo reakce, kdybych svůj esej nazval Neoznačitelný obrat ve francouzské fenomenologii.
O SPRÁVNÉM UŽÍVÁNÍ POLEMIKY
Je nutno úvahu předloženou před sedmi lety doplnit a přivést k úplnosti? Nebo naopak vyžaduje korektury? Ty dvě otázky nevytyčují skutečné dilema: obě možnosti jsou slučitelné, a dokonce se navzájem doplňují. Teologický obrat předložil souhrnnou bilanci a od samého počátku byl pojat jako dílčí vyjasnění současné historie idejí; v tomto smyslu je vždy možné a žádoucí dosáhnout větší přesnosti a úplnosti (a je to nárok zvláště naléhavý vzhledem k nepopiratelné vitalitě francouzského a frankofonního fenomenologického hnutí).1 K tomu se ovšem 1
Jestliže až na drobné výjimky opět setrváváme ve frankofonním rámci, rozhodně to nemá vyjadřovat nedostatek respektu k vitalitě a rozmanitosti fenomenologického hnutí mimo tuto jazykovou oblast, zvláště v Německu, v Itálii, ve Spojených státech a dokonce i ve Velké Británii.
100 Ukázka elektronické knihy