na adresu agentury. V mém případě v agentuře seděly za přepážkou tři ženy a před pultem postávali tři zájemci o tu samou pozici – starší rozvedená paní, starší pán a mladá slečna. Staršího pána pracovnice odmítla s tím, že pro něj práci v tuto chvíli nemají. Když odešel, jedna slečna za pultem se na další čekající usmála a řekla: „Samozřejmě, že ta práce je ještě volná, ale pro něj to není, je pomalý, máme s ním špatné zkušenosti. To znáte, Romové.“ Pracovnice ihned začaly vyřizovat starší a mladší zájemkyni – nechaly jim přečíst smlouvu a předpisy podniku, zkontrolovaly doklady a provedly školení. Vše probíhalo v žertovném duchu: „Vezměte si s sebou pohodlné boty, na jehlách se Vám bude špatně stát na nohou 8 hodin.“ Překvapivě podrobné a přísné předpisy odbily také položertem: „Já ani sama nevím, proč to chtějí, asi se bojí, že jim něco ukradnete.“ Ze školení jsem si odnesla jízdní řád autobusu a upozornění, kdy můžu a kdy nesmím nastoupit: „Do toho prvního ani nezkoušejte nasednout, to je pro kmenové zaměstnance, tam by Vás stejně nepustili.“ Relativně příjemnou atmosféru „pohovoru“ střídá první zásadní rytmizující intervence výrobního podniku prostřednictvím agenturní koordinátorky. Přicházejí strohé textové zprávy plánující pracovní směny – jakkoliv může mít zájemce pocit, že má relativní autonomii ve výběru směn, textová zpráva nařizuje s vykřičníky, aby si ihned nahlásil směny na týdny dopředu – aby se podřídil výrobnímu rytmu. Na slušné odpovědi dotazující se, zda si to můžu rozmyslet, že zatím nevím, jak na tom budu s bydlením, obdržím zprávu, která strohý příkaz opakuje s dovětkem: „Nejpozději zítra.“ Agentura, slovy jedné informátorky, člověka „usadí“, vysvětlí mu, kde je „jeho místo“, ukáže mu, jak rychle je nahraditelný a stvrzuje radikální omezení možnosti vznášet jakékoliv nároky.9 Agentura přejímá roli viditelného rytmizátora a jejím prostřednictvím je každodenní přirozený rytmus podřizován dominující racionalizované, a proto dehumanizované průmyslové rytmizaci, která působí tím tísnivěji, čím je „flexibilnější“ a čím víc pracující rozpoznává svou nahraditelnost. Další významný a smysluplný prostor mnou sledované skupiny je prostor autobusu, který zaměstnance odváží na pracoviště. Agentury často zabezpečují zvláštní dopravu zdarma. V mém terénu má výrobní podnik na autobusovém nádraží a v dalších lokalitách svá zvláštní stanoviště a přesné časy odjezdů a příjezdů. Zastávka je jasně oddělená od těch ostatních. Nejzjevnější rozdíl od běžného užívání ostatních nástupišť je při ranní směně. V půl páté 9 Jak moje vlastní zkušenost, tak zkušenosti našich KP potvrzují odcizující a dehumanizující zkušenost agenturního zprostředkovávání. Na otázku, zda si v agentuře už někdy stěžoval, odpovídá Laco smíchem: „Tak si to někdy zkuste!“ Uveďme si pro ilustraci úryvek z jiného rozhovoru: Tazatel: „A mohla by agentura něco třeba změnit, kdyby ty jsi měl třeba nějakou stížnost nebo bys něco potřeboval, třeba přidat peníze?“ Michal: [smích] Tazatel: „Není tam nějaká možnost vyjednávat?“ Michal: „Ne, no. [smích] Striktně, oni dají svoji odměnu a ty s tím nic nenaděláš. To já si klidně můžu, víte co, půjdu na agenturu, dejte mi víc peněz…“ [smích] Symptomatická je také nemožnost zapojení agenturních pracovníků do odborové činnosti.
– 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS263066