98
louis l’ amour • léčka
„Na to jsem se vás chtěl zeptat.“ McCracken přidřepl vedle něho. Nakonec ze sebe vypravil: „Co myslíte, máme nějakou šanci?“ „Máme docela dobré vyhlídky,“ odpověděl Kilrone s jistotou, která jemu samotnému chyběla. „Vezměte si, co před pár roky dokázali ti chlapi v Adobe Walls – osmadvacet lovců bizonů stálo proti sedmi stovkám indiánů. Někdo tvrdí, že jich bylo patnáct set.“ McCracken vstal. „No, mně se teda vůbec nelíbí, co se chystá. Mám doma ve Státech rodinu, ale zkrátka jsem šel radši do většího rizika a za míň peněz… A musím myslet na ty lidi tady.“ Ukázal palcem na budovu velitelství za zády. „Dávejte si na čas s každým výstřelem a střílejte na jistotu, nic víc nemůžeme dělat.“ Když McCracken odešel, Kilrone vstal a vydal se k ošetřovně. Vešel dovnitř a promluvil si s Ryersonem. Přesvědčil se, že ze skladiště sem přinesli několik beden munice a dostatek jídla. Všechno se zdálo připravené. Teprve potom se vrátil do ztichlé štábní budovy, rozvinul přikrývku na podlahu a natáhl se na ni. Téměř okamžitě usnul. Major Frank Bell Paddock nechal svůj oddíl utábořit poblíž Twin Buttes při horním toku potoka Toppin. Při pohledu k severu už dohlédl na místo, kde ležel cíl jejich výpravy, k němuž jim ovšem z tohoto tábořiště chyběl ještě celý den ostré jízdy. Nebude jim dopřáno se zde zdržet celou noc. Usoudil, že musí stačit čtyři hodiny, aby se koně mohli napást; pak bude budíček, rychlá snídaně a znovu do sedel. Hank Laban dřepěl na patách kousek od ohně, poněkud stranou od ostatních. V obou dlaních držel hrnek, z něhož s neskrývaným potěšením usrkával horkou černou kávu. Měl kávu velice rád a blaženě si užíval tyhle
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262781
99
louis l’ amour • léčka
minuty u ohně, které se naskytly jen málokdy. Nepěstoval v sobě žádné nadnesené představy a na realitu života se díval s ironickým nadhledem; s nesouhlasem a lehkým pobavením posuzoval lidi, kteří hleděli na život skrz mlhu vlastních tužeb, obav nebo ambicí. Ani o indiánech si nedělal žádné iluze. Znal je a – všeobecně řečeno – zamlouvali se mu. Vedl podobný život jako oni a nacházel v tom mnoho příjemného; věděl ovšem tuze dobře, že rudý muž, stejně jako jeho bílý bratr, se nechá dovednými řečmi svést na scestí. A někdo zjevně indiány popíchl, aby začali dělat potíže. Bizoní roh byl kapitola sama pro sebe – válečník vnitřně rozervaný mezi vůdcovským postavením u svého lidu ve spravedlivém boji o kamasové prérie, kde jeho kmen od nepaměti vykopával hlízy kamasu, a bláhovou ctižádostí překonat náčelníka Josefa. Jenže Bizoní roh byl indián už napůl civilizovaný. Divoký pes byl z onačejšího těsta – zcela nezkrotný. Divoký pes připomínal nezvladatelného mustanga. Podobně jako Geronimovi ani jemu nenáleželo postavení náčelníka, byl pouhý bojovník, avšak shromažďoval kolem sebe neklidné mladíky dychtivé prosadit se jako velcí in- diánští válečníci, rebelanty a paličáky, kteří odmítali vzít na vědomí, když v nějakém střetnutí dostali na frak. Sám Divoký pes byl tvrdý, zlomyslný, mazaný jako vlk a nebezpečnější než prérijní chřestýš. Teď už nebylo nic jednoduché. Hank Laban by byl rád odjel s Mellettem. Toho považoval aspoň za pořádného, ryzího vojáka. Nebyl to ale vůbec žádný prosťáček, jednal chytře a přímo, a když jednou udeřil, pak udeřil tvrdě a nedělal kolem toho žádné nesmysly. Paddock byl ve střízlivém stavu docela dobrý chlap, a teď zrovna nepil, jenže Paddock nevyjel jen bojovat s indiány, hnala ho také vidina
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262781
100
louis l’ amour • léčka
napravení vlastní reputace. Laban coby starý lišák, který už měl něco za sebou, tyhle příznaky dobře znal. Mladý Pryor se hrnul do střetnutí s indiány ze stejného důvodu, jenže zatímco Paddocka vedlo zoufalství, Pryor hořel touhou po boji, ať by se měl utkat s kýmkoli. Bažil po slávě – či spíš po tom, co sám za slávu považoval – a také po povýšení. Nevadila by mu dokonce ani nějaká ta jizva, pokud by ji získal na rádoby romantickém kousku těla. Pryora rozčilovali všichni jeho nadřízení – Mellett, Paddock i Webb. Jeho představu splňovalo prostě jen vyjet z pevnosti a zadupat indiány do země. Nic ho nelákalo víc než klasický útok kavalerie, a trpce litoval, že na západních prériích už jízda nepoužívá šavle. Hank Laban dál usrkával kávu a přemýšlel o svém koni. Měl výjimečně rychlé zvíře. Kdyby došlo k nejhoršímu, mohl by díky němu vyváznout… a dojde-li na nejhorší, tak se o to také pokusí. Nelíbilo se mu jet s oddílem, jemuž velí muž ovládaný ambicemi. Radši by jel s pravými vojáky, s bojovníky, kteří vyrazili do kraje kvůli boji, se solidními, vytrvalými muži, kteří jdou do bitvy proto, aby zvítězili, ovšem činí to se zdravým rozumem, bez nesmyslně hrdinských kousků a naparování. Právě tyhle ztřeštěnosti vedou obyčejně k jedinému výsledku – že člověk padne. Přestože Hank Laban prožil celý život v pohraničí, dosud si podržel skalp na hlavě. Na své čupřině lpěl; když to šlo, bojoval, a pokud už dál bojovat nešlo, tak utekl, a když by měl čelit přesile, ležel pěkně tiše v úkrytu. Dal se považovat za učence filozofie, která hlásala, že člověk nic nedokáže tím, že se dělá všechno naráz. To, že jeli pryč od místa, kde se podle jeho přesvědčení soustředí většina indiánů, ho nijak netěšilo. Nikdy neuvykl pohledu na zmrzačená a skalpovaná lidská těla, zvlášť když se jednalo o ženy a děti. Osobně byl skálopevně přesvědčen, že až se vrátí do pevnosti, nic jiného nenajdou.
Ukázka elektronické knihy