František Kotleta katé kousky. Takovému osudu kdysi sotva unikl i sám Gerhard a podobně nám tehdy proklouzl i ten zmrd Wolmar. Po sérii obrovských ztrát proto nechala Gudrin unést přímo z pražského Nového města Dorotu, Dceru Veroniky. Dorota nikdy nebyla válečnice, spíš dokonalá organizátorka. Uměla skvěle zařizovat věci. Starala se o logistiku celé české rodiny. Rozšiřovala naše majetky, skrývala zásoby na horší časy a měla na starosti i ovlivňování mocných vojevůdců, tak abychom je mohli využívat ve svůj prospěch, nebo jim naopak sami dokázali pomoci v boji proti Germánům. Tak to fungovalo vždycky až do dnešních časů. Právě skrze moc národa, kterému jsme skrytě vládli, jsme si udržovali svou vlastní moc a nezávislost oproti konkurenčním klanům a rodinám. Upíří rodina, která neměla vlastní stát a národ, který by ovládala, se zpravidla příliš dlouho neudržela. I my měli ostatně během vlády Habsburků dost namále, kdybychom si nedokázali podmanit některé významné šlechtice své doby. Dorota žila a pracovala ve velmi dobře střeženém hostinci U Královny Elišky. V té době jsem měl to místo rád. Dobře se tam chlastalo a kurvy měli vždycky pěkné a voňavé. Skupina vedená právě Wolmarem se do Prahy dostala v přestrojení za husitské sirotky. Zmasakrovali ochránce hostince a Dorotku unesli. V té době jsem ještě nepatřil mezi nejzkušenější, ale Veronika mi nařídila sebrat všechny dostupné upíry v Praze a její oblíbenkyni zachránit. Nešetřili jsme koně ani peníze. Pronásledovali jsme Wol-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262754
Stalingrad mara až na okraj Norimberka, kde jsme se dostali k malé vesnici, v níž měl na jednom statku i se svými ozbrojenci nocovat. Vtrhli jsme dovnitř a pobili poměrně slabou hlídku. Co jsme nevěděli ani my, ani obětovaná hlídka, bylo, že šlo o germánskou past. Dorota už dávno byla rozsekaná na kousky a její zbytky s hlavou s vypíchanýma očima se válely na podlaze kuchyně. Jenže zrovna když jsme to zjistili, zapálili Wolmarovi lidi stavení pomocí ohnivých šípů. Vypukl strašný požár, protože celá střecha byla plná otevřených nádob s olejem. Naši chlapi vybíhali ven z hořícího pekla a germánští upíři do nich pálili jeden šíp za druhým, a nakonec došlo k boji proti obrovské přesile zakuté v železe. Utekli jsme dva a upírům se ztratili až v ulicích Norimberka. Po návratu do Prahy jsem dostal za úkol Wolmara najít a zabít, ale ten parchant byl vždycky příliš opatrný. * * * Projektily zabušily do kamenné podlahy – pronásledovaly mě celou dobu, co jsem se zběsile válel do tmy a zanechával za sebou krvavou stopu. A dohnaly. Wolmarovi stačilo prostě lehce pohnout hlavní a devítimilimetrové včeličky si našly cíl v mém těle. Jenže já nechtěl uniknout, potřeboval jsem se dostat k lampě. Zatímco mi jedna kulka přerazila sanici a prošla skrz na druhou stranu, hodil jsem lampou vší silou po starém Germánovi. Soustředil se na střelbu, a tak nestihl zareagovat včas. Lampa se o něj rozbila, olej se mu rozlil po těle a okamžitě vzplál.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262754
František Kotleta Zkusil jsem vstát, ale nešlo to. Alespoň napoprvé. Z pusy mi bublala krev a tělo na tom nebylo lépe. Cítil jsem se jako člověk po deseti žejdlících piva a láhvi jablečné kořalky. Hučelo mi v hlavě a špatně jsem viděl. Wolmara jsem ale přehlédnout nemohl, hodil sebou na zem a převaloval se sem a tam, aby udusil plameny. Natáhl jsem se po další lampě a hodil ji po něm. Minul jsem. Vzal jsem další a zopakoval pokus. Tentokrát úspěšně. Křičící upír vzplál jasnějším světlem. Bylo jasné, že ho to nezabije, ale aspoň mě nechá chvíli na pokoji. Posunul jsem se k Němci, kterému jsem katzbalgerem rozsekl obličej. Ležel na zemi a nehýbal se. Tělo ovládl šok a prostě omdlel. Nebude trvat dlouho a vykrvácí. Jenže ne tady – chytl jsem ho za ruku a táhl po podlaze co nejvíc do tmy. Za ním drkotala samonabíjecí puška, kterou měl pověšenou křížem přes prsa. Roztrhl jsem popruh a chtěl ji zahodit, ale v tu chvíli doběhli k Wolmarovi čtyři chlapi z wehrmachtu. Křičeli, co se děje, a snažili se ho uhasit. Puška vyštěkla přesně čtyřikrát a kolem Wolmara zůstali čtyři těžce zranění. „Ktož sú boží bojovníci, zmrde!“ zasmál jsem se a zbývajících šest nábojů vypálil do upíra. * * * Táhl jsem nespolupracující tělo do tmy a vnímal, jak kolem mě přibývá nepřátel. Přilákala je střelba a oheň. Křik, řev, rozkazy a známé hlasy germánských upírů mi dodávaly sílu dostat se odtud. Zastavil jsem se jen na malý okamžik, abych se na-
100
Ukázka elektronické knihy