Karel Richter: Osudový omyl generála Vlasova Večer nastala kritická chvíle. Němci po hromadných úderech letectva a dělostřelectva znovu obsadili východní břeh řeky Polisť a zatarasili tak vojákům 2. úderné armády únikovou cestu. Zároveň zesílili sevření vojsk, která zůstala v kotli. Prostor, který držely krajně vyčerpané jednotky obklíčené armády, se scvrkl tak, že se celý ocitl v dostřelu nepřátelského dělostřelectva. Vlasovovi a jeho štábu se již situace začala vymykat z rukou. Nedokázali spolehlivě udržet v rukou otěže pevného velení a organizovat bojovou činnost k uvolnění koridoru. Němci pronikli do prostoru přistávací plochy v Novoj Keresti. Poslední místo, kde mohly přistávat kurýrní letouny a kam se daly shazovat z dopravních letadel zásilky munice a potravin, padlo do rukou nepřítele. Kolem 16. hodiny se němečtí samopalníci prodrali k velitelskému stanovišti armády. Kolem 20. hodiny se je sice podařilo odrazit, ale všem bylo jasné, že armáda je v koncích. V hlášení, které Vlasov, Zujev a Vinogradov odeslali ve 22.15 velitelství frontu, se uvádí: „Nepřítel dobyl Novuju Keresť a prostor východně od ní. Průchod východně od řeky Polisť je znovu uzavřen nepřítelem. Aktivní bojovou činnost z východu není slyšet. Dělostřelectvo mlčí. Ještě jednou prosím o rozhodná opatření k vyčištění průlomu v místě průniku 52. a 59. armády k řece Polisť z východu. Naše jednotky jsou na západním břehu Polisti.“ Velení frontu se ještě nevzdávalo naděje, že se mu podaří vojáky uzavřené v kotli vysvobodit. Rádiem vyrozumělo štáb 2. armády, že 23. června v noci podniknou jednotky 59. armády útok, a nařídilo, aby svazky v kotli jim udeřily vstříc. Generál Vlasov udělal pro splnění tohoto rozkazu, co mohl. Přikázal zničit nebo poškodit veškerou těžkou techniku tak, aby jí nepřítel nemohl použít. Vydal pokyny k poslednímu zoufalému nočnímu útoku, do něhož se rozhodl nasadit každého, kdo udržel zbraň, tankisty bez tanků, dělostřelce bez děl, řidiče, spojaře, kuchaře… Vojáci si rozdělili poslední náboje. Během přesunu do východiště byly kolony terčem zběsilých náletů německých střemhlavých letounů a husté dělostřelecké palby. Rudoarmějci zalehávali, kličkovali mezi výbuchy, kryli se v kráterech po bombách a granátech. Jednotky se soustředily k útoku až po setmění, velitelé zjišťovali ztráty na mrtvých a raněných.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262677
Katastrofa na volchovské frontě Byla dusná noc. Vzduch houstl nasládlým pachem tlejících mrtvých těl. Vojáci leželi v rojnicích na pokraji lesa a z hladu hryzali stébla ostřice. Tisíce komárů je bodaly do zpocených zátylků a obličejů. Ve 23.30 zahřímalo sovětské dělostřelectvo. Východní nebe se rozzářilo blesky výstřelů. V odpověď se rozezněla bubnová palba Němců. Generál Mereckov se z velitelského stanoviště 59. armády spojil rádiem se štábem 2. úderné armády. Vlasov mu ohlásil: „Vyrážíme!“ Vzápětí bylo spojení přerušeno. Na Vlasovovo velitelské stanoviště se snesl příval dělostřeleckých granátů. Ti, co přežili, pomáhali vyprošťovat mrtvé a raněné. Praskot ohňů, ržání splašených koní, nářek raněných. Vpředu bubnovala palba už několik hodin. Blednoucí nebe ohlašovalo svítání. Éterem letí zpráva určená vojenské radě Volchovského frontu: „Hlásím, že vojska armády po tři týdny svádějí urputné boje s nepřítelem. Vojáci jsou zcela vyčerpáni, počet úmrtí a onemocnění z vyčerpání přibývá každým dnem. V důsledku křížového ostřelování prostoru armády mají vojska velké ztráty způsobené dělostřeleckou a minometnou palbou a letectvem nepřítele… Počet bojeschopných vojáků v jednotkách klesá. Zvyšovat jej na úkor týlu a speciálních jednotek už nelze. Všechno, co se dalo využít, bylo využito. K 16. červnu zbylo v praporech a střeleckých plucích v průměru po několika desítkách lidí. Všechny pokusy východní skupiny armády prorazit průchod koridorem ze západu byly neúspěšné. Vlasov, Zujev, Vinogradov.“ Generál Vlasov v rozhalené blůze, přepásané řemenem s pistolí, bez čepice, vlasy do čela, sedí s členy svého štábu u stolu v zemljance, která zázrakem přečkala dělostřelbu. Má neholenou, ztrhanou tvář, opuchlá, zarudlá víčka. Ani ostatní nevypadají lépe. Vlasovovův zástupce generál Pjotr Alferev, náčelník štábu plukovník Vinogradov, člen vojenské rady divizní komisař Zujev, náčelník zpravodajského oddělení plukovník Alexandr F. Rogov. Vzrušeně se radí co dělat. Štáb je ochromen. Ztratili spojení s bojujícími jednotkami. Nevědí, co se děje vpředu, nevědí, kde je která divize, bojové sestavy se zřejmě pomíchaly… Na nějaké organizování boje není ani pomyšlení. Nezbývá než nechat událostem volný průchod a spoléhat, že každá jednotka se bude hledět probít na vlastní
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262677
Karel Richter: Osudový omyl generála Vlasova pěst. Ani členové štábu nesmějí padnout Němcům do rukou. Rozdělí se na menší skupiny. Snáze tak proklouznou německými liniemi. Porada skončila. Členové štábu se spěšně rozcházejí. Generál Vlasov zůstal ještě chvíli sedět u stolu stlučeného z neohoblovaných prken, hlavu si podpírá dlaněmi. Tohle je asi už doopravdy konec. Před půlnocí ještě odeslal rádiovou depeši: „Boj o velitelské stanoviště armády na kótě 43,3. Nezbytně potřebujeme pomoc!“ Pomoc však nepřicházela. Generálu Mereckovovi se nedařilo zformovat ze sousedních jednotek 52. a 59. armády údernou skupinu v takové síle, aby byla schopna prorazit průchod v německé obraně. Přitom však poznovu, jak se stalo zvykem vysokých štábů, nezdary se zakrývají zveličováním drobných úspěchů. Vlasov rozběsněný zjištěním, že hlavní stan je klamán nepravdivým hlášením o dosažení průlomu, odeslal 24. června v 00.45 hlavnímu stanu depeši: „Průchod zatarasen, raněné není kam odsunout. Uvádějí vás v omyl… Žádám, abyste zakročili!“ V ranních hodinách toho dne němečtí samopalníci pronikli do bezprostřední blízkosti štábu. V oboustranné palbě z ručních zbraní příslušníci štábu i s velitelem armády ustoupili do hloubi lesa na velitelské stanoviště 57. střelecké divize, odkud generál Vlasov se souhlasem generála Zujeva a plukovníka Vinogradova v 19.45 odeslal poslední radiogram: „Všemi silami vojsk armády, které máme k dispozici, se probíjíme z čáry západního břehu řeky Polisť na východ podél cest a severně od úzkokolejky. Začátek útoku 24. června ve 22.30. Prosím o součinnost z východu živou silou, tanky a dělostřelectvem 58. a 39. armády a podporu vojsk letectvem od 3.00 dne 25. června 1942.“ Vlasov se s celou velitelskou skupinou přesunul do prostoru velitelského stanoviště 46. střelecké divize, odkud se všichni kolem půlnoci vydali k místu, kde se hodlali pokusit o průnik. Útok začal se zpožděním 25. června ve 3 hodiny 15 minut. Podle hlášení, které odeslal generál Mereckov Generálnímu štábu, „soustředěným úderem 2. a 59. armády byla v koridoru prolomena obrana nepřítele a již v 1 hodinu 00 minut začalo vycházení části 2. armády z obklíčení“. Vlasovovův ruský životopisec rozhořčeně odmítá nehoráznou nadsázku, s níž Mereckov nazývá „zoufalé a v podstatě nesmyslné pokusy hladem se potácejících vojáků o průlom
100 Ukázka elektronické knihy