Premiér a odbojář
Eliáš, který patřil k „těm slušným“, poslal na další Benešovu výzvu stručný, ale věcný rozbor domácích poměrů. „Tlak se stupňuje se silnou nervozitou ze strany Němců. Průmysl, obchod i banky jsou stále soustavně a s násilím germanizovány, mnohé české firmy jsou likvidovány, šéfové pozavíráni. Čeští lidé jsou násilně vystěhováváni, aby germanizace neměla překážek. Zavírají a ruší se násilně některé české střední školy, ba i měšťanské a obecné… Lid se drží dosud a je silný jedině nadějí na brzký konec. Politikaření se mu hnusí. Leč některé strany se snaží dále uplatňovat. Vyživovací stav je špatný, ale přece je aspoň něco. Beznadějná vyhlídka je na jaro…“ Tato depeše došla do Londýna 12. prosince 1940. Hácha na vzkazy z Anglie opět nereagoval. Proto tajemník prezidenta Beneše Prokop Drtina požádal v další depeši odbojového pracovníka a Eliášova dobrého známého redaktora Zdeňka Bořka‑Dohalského, aby zjistil u Háchy, zda vůbec hodlá na názory emigrace reagovat. Přitom na postojích Háchy záleželo Benešovi více než na chování Eliáše. Vláda byla snadněji zaměnitelná než prezident, jehož podpis byl navíc pod berlínským dokumentem z 15. března 1939. Den před Štědrým večerem konečně poslal ministru obrany generálu Ingrovi kladnou zprávu o Háchových postojích člen vojenské odbojové skupiny Tři králové podplukovník Josef Balabán, krycím jménem Kop. Šlo o vzkaz od Nováčka (Eliáše), že Havel (Hácha) všechny depeše i odpovědi na ně dostal a že s nimi souhlasí. Situaci prý rozumí a dobře chápe i Louny (Londýn). Odpověď stylizoval už 11. prosince Eliáš. O přímé rozmluvě Bořka‑Dohalského s Háchou pojednávala další depeše z 25. prosince 1940. Dohalský prý Háchu požádal, aby ho vzhledem k nenadálým změnám mohl kdykoliv informovat. Hácha, který se cítil velice unavený a mdlý, mu na to odpověděl, že je mu k dispozici, kdykoliv si to Dohalský bude přát. Těší prý se, „až to odevzdá“, do ráje však už s vámi nepůjdu, 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262676
Dušan Tomášek, Robert Kvaček: Generál šel na smrt
řekl. Spojení se zahraniční reprezentací na nejvyšší úrovni bylo tedy koncem roku 1940 oboustranně obnoveno. Eliášova zásluha na tom byla nepochybná, přímo zásadní.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262676
V obklíčení Jeden z pramenů uvádí, že Eliáš začal v roce 1940 uvažovat o emigraci. Přinejmenším vytušil a možná i leccos věděl o tom, že usvědčujících materiálů o jeho ilegální činnosti u nacistů přibývá. Jako barometr mu mohl posloužit Frank, jehož chování bylo čím dál tím víc nepřátelské. Donucení Maďarska a Bulharska ke spolupráci s hitlerovským Německem ve válce a náhlé přepadení Jugoslávie a Řecka Německem a Itálií začátkem dubna 1941 však definitivně uzavřelo takzvanou balkánskou cestu. Z protektorátu už prakticky nebylo úniku. Kruh kolem Eliáše se přitom začal stahovat. Eliáš se o tom dozvídal také od svých důstojníků. Obdobně se gestapo zaměřovalo i na Havelku. Jedné listopadové noci přijel Eliáš za Havelkou – hrozilo jim, podle Eliášem získané zprávy, okamžité zatčení. Ještě v noci odjeli do Lán, předpokládali, že v Háchově zámeckém obydlí gestapo zatýkat nebude. Druhého dne žádali ministra vnitra Ježka, aby zjistil, zda nebezpečí trvá. Už nehrozilo, a tak se vrátili do Prahy. Podobnou příhodu prožil Eliáš ještě jednou, v březnu 1941. Noc pak strávil na Pražském hradě. Státní sekretář říšského ministerstva spravedlnosti Roland Freisler poslal 20. ledna 1941 do Černínského paláce přípis, v němž Neuratha upozorňoval, že při výsleších primátora Klapky vyšly najevo některé přitěžující okolnosti proti Eliášovi. Potvrzovala to také přiložená zpráva vrchního státního zástupce ze 4. ledna, stejně jako hlášení zplnomocněnce wehrmachtu pro 99 Ukázka elektronické knihy