100 hodin, kdy umírala republika
tahu na cíl rozptylovat. Führer se v euforii válečnického nadšení opájí v té době nejen současnými, ale i mnoha budoucími cíli a sebejistě tvrdí: „Teď se zmocníme Československa, letos v létě získáme kontrolu nad zbývající částí střední a východní Evropy, v roce 1940 smeteme Francii z mapy světa a Velkou Británii uvrhneme do stavu otroctví. V roce 1941, až budeme mít k dispozici všechny zdroje Evropy, se spojíme s Japonskem a sjednoceným útokem srazíme na kolena nejen Spojené státy americké, ale možná i Jižní Ameriku.“ S těmito vizemi se Hitler počátkem března 1939 svěřuje třem vysoce postaveným osobám, o čemž se brzy dozví Otto von Habsburg, který vše slovo od slova tlumočí americkému diplomatovi Williamu C. Bullittovi. Že to, čím se Hitler holedbá, vybízí spíš k úsměvům? Ne nadlouho. Vždyť první tři body vůdcova pořadníku – Československo, Polsko, Francie – jsou dopředu určeny i v časovém pořadí skoro přesně a nyní se prostě řeší startovní úkol: české země. Ale že by všichni… Nechce se věřit, že by se v Berlíně, onom pomyslném pupku světa, mohla nacházet jen Hitlerova válkychtivá kohorta. Musejí se tam přece vyskytovat i jiní lidé: zkušení diplomaté, kteří sloužili již v předhitlerovské éře, analytici tajných služeb, vzdělaní znalci zahraničněpolitické problematiky, kteří jsou často absolventy světových univerzit, je tam i skupina kriticky, leč mlčky vše sledující vnitřní opozice. Ti všichni se přece musejí přinejmenším zamýšlet nad tím, jak Evropa přijme to, co se chystá. Jak se tři velmoci, jejichž vrcholní zástupci se před pouhým půlrokem sešli v Mnichově, postaví k tomu, že se z dokumentu s jejich podpisem stane cár papíru? A jak bude přijat fakt, že obsazením českých zemí by došlo k okupaci prvního etnicky i jazykově neněmeckého státu a území, což je přece jen 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262673
Středa 15. března 1939
něco jiného, než když se jednalo o anexi Rakouska a vyvzdorování si sudetoněmeckého území. Mnoho faktorů je ve hře, mnoho rizik. Pro pohled na nevalnou prestiž tehdejších vlád západních velmocí je příznačné, že specialisté říšského ministerstva zahraničí si v souvislosti s protičeskoslovenským nátlakem nejvíce starostí připouštěli nikoli ve vztahu k Velké Británii a Francii, ale vůči spojenecké Itálii, která měla své mocenské zájmy i ve střední Evropě, zejména v Maďarsku. Obavy jsou oprávněné. Čtrnáctého března navštěvuje italský velvyslanec Bernardo Attolico říšského ministra zahraničí a tlumočí mu Mussoliniho roztrpčení nad tím, že Itálie není informována o německých záměrech. Joachim von Ribbentrop poté naléhavě přesvědčuje diplomata z Říma o tom, že Česko-Slovensko stojí v cestě německo-italským výhledovým zájmům. Jednání zachycuje jen stručný zápis z pera státního tajemníka Ernsta von Weizsäckera, ale z toho, jak nepříliš nadšeně bude Itálie reagovat na vstup wehrmachtu na české a moravské území, se dá poznat, že se nepodařilo rozptýlit její nelibost. A ti ostatní? Pozornost se zrovna soustřeďovala na agónii Španělské republiky, kde se povstaleckým jednotkám generála Franciska Franka s přispěním nejen italsko-německých interventů, ale i pštrosí politiky evropských velmocí, podařilo dovést třicetiměsíční krvavou a nenávistně vedenou občanskou válku k vítěznému konci. Až kolem 12. března se zraky veřejnosti začínají obracet k Česko-Slovensku. ◆◆Čtrnáctého března hlásají titulky evropských novin: „Hitler nečekaně odložil cestu do Vídně.“ ◆◆„Násilné srážky v Brně!“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262673
100 hodin, kdy umírala republika
◆◆„Čeká se ostrá německá demarše v Praze.“ ◆◆Řada předních listů uveřejnila téhož dne informaci, kterou prý poskytla v Berlíně „osoba blízká vládě“ dopisovateli agentury United Press. Dle ní „se počítá s možností intervence, neboť Češi znásilnili ducha mnichovské dohody a německé menšina je tam v ohrožení“. Složitá, přesložitá je ta evropská šachovnice. Nejklidněji je tam, odkud mnozí, a to i přes mnichovské zklamání dokonce také někteří příslušníci německé intelektuální opozice, očekávají aspoň důraznou morální pomoc. Marně. Strach britské a francouzské veřejnosti z války, který je ovládl na podzim v osmatřicátém, již opadl a ve značné části anglických politických kruhů – čest churchillovským výjimkám! – převládá mínění, že s Hitlerem se vždy půjde nějak dohodnout. Samozřejmě že věděli, k čemu se v srdci Evropy schyluje. Britský velvyslanec v Berlíně Neville Henderson 9. března v tajné depeši ministru Halifaxovi vyjmenoval Hitlerovy požadavky: „Klajpeda, Gdaňsk, kolonie a úplné politické a hospodářské podrobení Česko-Slovenska.“ A dodal k tomu: „Tento poslední bod nám snad není po chuti, ale z hlediska zeměpisného je nevyhnutelný.“ Ani slovo navíc. A nebyl to jen Hendersonův osobní názor. V cirkuláři britským misím ve světě uvádí 13. března londýnské ministerstvo zahraničních věcí, že „ve věci česko-slovenské je zcela nežádoucí protestovat… nebo učinit prohlášení, jež by pana Hitlera jen podráždilo, aniž by ovlivnilo jeho plány“. A sám premiér Neville Chamberlain odpovídá při parlamentní rozpravě na dotaz, co podnikne vláda vzhledem ke slíbeným hraničním zárukám vůči Česko-Slovensku, zcela bez obalu: „Ani v tom případě, kdyby se německý vpád do této země stal pravdou, nebyl by to důvod k realizaci záruk.“ 100 Ukázka elektronické knihy