domy z papíru
A příliv vítězně se valí, překážky cestou přemáhaje — protože Penelopin nástup do života ve městě by se nejspíš dal nejúplnějc popsat jako stav permanentní rozpolcenosti a úžasu. Byla tomuhle místu ohromně vděčná, že ji přijalo. A děsila se jeho novoty a vedra. Plus samozřejmě výčitky: Sta let se nemohl dožít. Je sobecká a necitelná, že odešla. Dorazila sem v listopadu, což obvykle nebejvá nejteplejší měsíc roku, ale na týden dva se může vybičovat k drsný připomínce, že léto je za dveřma. Kdyby měl člověk vybrat období, kdy sem nejezdit, bylo by to právě tohle — binární meteorologická mapa sestávající z vedra, vlhkosti a vedra. Trpěli snad i místní. Navíc byla beze všech pochyb vetřelec. Její pokoj v táboře podle všeho patřil armádě švábů a, panenanebi, jakživa neviděla nic děsivějšího. Byli obrovitánský! A zarputilí. Den co den s ní sváděli boj o území. Není divu, že první věc, kterou si koupila, byl insekticid ve spreji. A žabky. Kdyby nic jinýho, pochopila aspoň tolik, že v týhle zemi se dá celkem slušně přežít s párem nanicovatýho obutí a nějakým tím balením kvalitního spreje proti hmyzu. Pomohlo jí to přečkat. Dny. Noci. Měsíce.
[ 105 ]
Zusak_Clayův_most_vnitrek.indd 105
17.06.2019 12:12:57 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262650
*** Tábor sám byl pohřbenej hluboko v nepoddajný rohožce předměstskejch čtvrtí. Naučili ji tam mluvit místním jazykem, úplně od základů. Někdy se procházela venku po ulicích, kolem řad podivnejch domků. Každej stál uprostřed ohromnýho, sekačkou udržovanýho trávníku, a všechny vypadaly jako z papíru. Když se na ně zeptala učitele angličtiny — načrtla obrázek domečku a ukázala na papír —, rozřehtal se nahlas. „Já vím, já vím!“ Ale hned nato jí odpověděl. „Ne, papír ne. Eternit.“ „E-ternit.“ „Ano.“ Z jiný zmínky o táboře jsme se dozvěděli, že se v mnohým podobal našemu městu. Všechny ty spousty maličkejch bytů se i na tom omezeným prostoru rozlejzaly do všech stran. Byli tam lidi všech barev. Všech jazyků. Byly tu hrdý typy se vztyčenou hlavou, a naopak nejtěžší případy netečnosti a letargie, jaký kdy nosil svět. Pak tam byli lidi, který se pořád usmívali a pochybnosti drželi v sobě. Všichni měli společný jedno, totiž že všichni jako by tíhli, někdo víc, někdo míň, k lidem vlastní národnosti. Vlast byla pouto z nejsilnějších, a většina se družila na jejím základě. I Penelope v tomto ohledu našla soukmenovce ze svý části světa, pár dokonce ze svýho vlastního města. Chovali se většinou nadmíru pohostinně, ale byly to rodiny, a krev je silnější pouto než země. Tu a tam ji pozvali na něčí oslavu narozenin nebo svátku — nebo se sešli bez zvláštní příležitosti, stačilo, že byla wódka, pierogi, barszcz a bigos —, ale vždycky překvapivě brzy odešla. Vedro k zalknutí a v něm vůně jídla, který sem nepatřilo o nic víc než ona.
[ 106 ]
Zusak_Clayův_most_vnitrek.indd 106
17.06.2019 12:12:57 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262650
Ale to ji až tolik netrápilo. Ne, skutečnou hrůzu měla jen z jedný věci, totiž že uvidí a uslyší, jak muži i ženy povstanou a zplna hrdla společně spustí Sto lat. Obraceli se k představě dokonalýho domova, ze kterýho jako by nebyl důvod odejít. Obraceli se k přátelům a příbuzným, jako by je slova písně mohla přiblížit. Ale na druhou stranu, jak už jsem řekl, tu byla i vděčnost za jiný chvíle, například silvestrovskej večer, kdy o půlnoci procházela táborem. Kdesi nedaleko vyletovaly ohňostroje, viděla je mezi budovama. Viděla ohromný zelený a červený chocholy a slyšela z dálky jásot. Po chvíli se zastavila a pozorovala je. Usmála se. Viděla na obloze světelný obrazce a posadila se na kamenitou silnici. Objala se pažema kolem těla a zlehýnka se kolíbala. Piękne, pomyslela si, je to krása, a je to taky místo, kde bude žít. Při tom pomyšlení zavřela oči, pevně je stiskla, a promlouvala k rozpálený silnici. „Wstań,“ řekla. A znova. „Wstań, wstań.“ Vstávej. Ale Penelope se ani nehnula. Teď ještě ne. Ale brzy.
[ 107 ]
Zusak_Clayův_most_vnitrek.indd 107
Ukázka elektronické knihy
17.06.2019 12:12:57