Joel přistoupí ke stolu a Nina vzhlédne. Pohled má studený a tvrdý, úplně ho šlehne do obličeje. A Joel si šokovaně uvědomí, že ho Nina skutečně nenávidí. On si vždycky myslel, že se Nina bude stydět, pokud se znovu uvidí. Požádá ho o odpuštění. Ale v její verzi příběhu je za hajzla on. To on mě zachránil před tebou. „Joeli!“ vyhrkne máma radostně. „Můžu přijít později, jestli máš práci,“ řekne Joel a kradmo se podívá na Ninu. „Ale prosím tě,“ odmítne to máma. „Půjdeme ke mně, tady je rámus.“ Nina nehne ani brvou. Máma ji poplácá po ruce a vstane. Joel jde ven jako první, celou cestu si říká, jestli ho Nina sleduje. Zase začne refrén. Kytarista vzhlédne od nástroje a usměje se na své nadšené publikum. Je mnohem mladší než Joel. Moc mladý. Joel vyjde s úlevou na chodbu. „Mám zavřít dveře?“ zeptá se Joel mámy u ní v pokoji. „Ani ne. Ráda si to poslechnu.“ Joel si sedne na pohovku. Přemýšlí, co by řekl. „Spalas dobře?“ „Myslím, že ano. Nic si nepamatuju, takže asi jo.“ Máma se usměje. Z chodby se ozvou první akordy písně, kterou Joel nedokáže zařadit. „Teď když vím, že Nils je zpátky, spí se mi tak dobře,“ poznamená máma. Joel se podívá do předsíně. „A teď je tady?“ zeptá se. „Ne. To snad sám vidíš.“ Joel kývne. Mámy se to nijak nedotklo. Obličej má jemný a zasněný. Spokojený.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262611
„Kde je?“ vyptává se dál Joel. „Myslím když není tady?“ Máma se zamyslí. „Spí,“ odpoví. „Ještě není tak silný. Musí šetřit síly.“ Joel si říká, co přijde dál, pokud si máma ponechá tátu jako imaginárního kamaráda. Budou ho zvát na čaj? Nachystají mu talířek s koláčem? Joel potlačí nervózní smích. Soustředí se na píseň linoucí se chodbou. Už se mu vybavila. Starý hit z doby jeho puberty. Jak akutní zápal srdce, cítím lásku od tebe. Stonám tebou, avšak sladce, neseš mě až do nebe. Publikum zpívá taky, i když o trochu míň nadšeně. Joel se podívá na vyřezávanou opěrku pohovky, je stejná jako ta na mámině posteli v domě. Myslí na dědu, kterého taky nikdy nepoznal. Máma během několika málo let přišla o otce i manžela a zůstala sama na dvě děti. Najednou mu dojde, jak to musela mít těžké. Čistě rozumově to samozřejmě věděl vždycky. Ale poprvé se do toho dokáže vcítit. Máma sleduje, kam se Joel dívá. „Dědečka ke konci to vyřezávání hrozně unavovalo,“ poznamená. „Měl bys vidět ty jeho prsty.“ Zkřiví svoje prsty, aby si to Joel dokázal představit. „Vždycky jsem se bála, že po něm ty špatné klouby zdě díte,“ pokračuje zamyšleně. „Ale teď je to samozřejmě jiné. Na všechno jsou léky a tak. Ale víš, co udělali s ním, když ještě bydlel v Ångermanlandu? Tehdy pracoval jako lesní dělník. A nemohl jít na nemocenskou. Musel dojet na kole z Hocksjön až do lazaretu v Östersundu a tam mu prsty zpřelámali a narovnali.“ Tuhle historku Joel nikdy neslyšel. Udělá se mu špatně při představě toho praskání. „A pak jel zase na kole zpátky,“ dodá máma s povzdechem. „To jako fakt?“ slyší Joel svůj hlas.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262611
Máma se na něj netrpělivě podívá. „Myslíš, že ti lžu? To mu tehdy bylo něco přes třicet. A pak se s babičkou rozhodli, že se přestěhují víc na jih.“ Máma zavrtí hlavou. „Tam nahoře nebylo z čeho žít, byl to tak chudý kraj. Ta políčka nic nevynášela. Jen si to představ. Když přišli sem, nikdy předtím neviděli dům s tekoucí vodou. Není to neuvěřitelné?“ Zase se ocitli na známém území. Dědova a babiččina chudoba byly vždycky součástí Joelova života — neustále rezonovala v matčiných žádostech, aby nevyhazoval jídlo, nestěžoval si, nezapomínal, že se má dobře. Najednou sebou máma trhne. Podívá se do předsíně. Celá se rozzáří. „To víš, že ano,“ přitaká horlivě a znovu pohlédne na Joela. „Teď tady táta je.“ Joel čeká. Slyší, že venku končí píseň. Na okno bubnuje déšť. „Nils ti chce poděkovat,“ podotkne matka. Joel se na ni nejistě podívá. „A za co?“ „Je moc rád, že jsme se nastěhovali sem,“ řekne máma. „V domě se cítil osamělý.“ Joel pocítí naději. Je mu jasné, že ve skutečnosti máma mluví o sobě, přestože to neví. Ty fantazie o tátovi jsou jako zrcadlo. „Táta“ říká, co si myslí ona. „Fakt?“ ujistí se Joel. Máma horlivě přikývne. „Taky moc rád navštěvuje ostatní, co tu bydlí. Už tu má nové kamarády.“ Joel se zahledí do předsíně. Usměje se na kabáty na věšáku. „To je dobře,“ řekne. „To mám radost za něj.“
100
Ukázka elektronické knihy