Martin a Renata „Tak co nového na chirurgii?“ zeptal se mě Martin jednou po příchodu z práce. Co by asi bylo nového, že se tak ptá, že by něco, o čem nevím? „Jsem slyšel, že chirurgové jsou fešáci,“ překvapil mě svým konstatováním můj muž jindy. Postřehla jsem, že jeho poznámky na lékaře a zvlášť chirurgy se v různých obměnách čas od času zamíchaly do našich rozhovorů. Snažila jsem se rozpomenout na dobu, kdy se asi objevily pAno, stále častěji na moje kolegy narážel a občas se choval odtažitě. Proč asi? Ví snad o mém poměru? Nemohla jsem tušit, jak krutá je pravda. Nevědomost. Bezmoc. Otazníky. A stále častěji vkrádající se náznaky nejistoty. Trhliny v našem manželství. Navenek ticho. Sžírání a vyhryzávání vnitřností pod tíhou neurčitého nátlaku a těžko specifikovatelných pocitů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262602
Klid a David Říká se, že čas je nejlepší lék a já jsem toho důkazem. Po nějaké době všechno přebolí. O pár týdnů později si uvědomuji, že na Alexe už tolik nemyslím. Přiznávám si, cítím se líp, ale přesto však nějak jinak než dřív. Jako kdyby mi něco chybělo. Napadá mě. Že by se takto cítila ještěrka bez ocasu? Nebo kapr ve slané vodě? Co to je za divný pocit, který se nedá popsat pár slovy? Přemýšlím. Hlavou se mi honí ledasjaké myšlenky, ale asi nejvýstižnější je, že můj život ztratil jistý smysl. Takový ten poslední střípek do mozaiky spokojenosti, pomyslný bonbonek, třešnička na dortu. Eliška tvoří můj středobod ve vesmíru, je to moje krev, ale mám na mysli něco, co mě uspokojí jinak, něco, co nakrmí moji třináctou komnatu, o které jsem tolik let nevěděla, že je mojí součástí. Stručně a jednoduše řečeno: vzrušení, napětí, něco ojedinělého, něco navíc. Barva do všedních dnů. Vím, že Alex navždy kouskem zůstává v mém srdci. Jeho ignorace však přinesla svoje ovoce a já si dokázala na sobě vytvořit ochrannou vrstvu. Také pro mě přestal existovat. Někdy jsme se v nemocnici týden nepotkali a vzápětí jsme na sebe natrefili v jednom dni třikrát. Vzduch má větší význam než my dva pro sebe, pomyslela jsem si mnohokrát. Cítila jsem, že jsem pro něho absolutně bezcenná a snažila se naučit i já v sobě objevit takový pocit. Utvořit si tím pro sebe obranu. Zrcadlila jsem ho a zvykla jsem si. Chtělo to čas a trochu se překonat. Vlastně k tomu mému otupění tak trochu přispěl David. Věděla jsem o něm už dlouho, ale jeho atraktivita na mě zapůsobila opačným dojmem. Nesnáším nálepkování a škatulkování, předsudky, a přesto jsem sama tohoto charismatického kardiologa zařadila do krabičky TABU. Ale osud tomu chtěl zřejmě jinak. Asi měsíc poté, co začal Alex s ignorováním mojí osoby, se mě chystal
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262602
z práce vyzvedávat Martin s Eliškou. Trochu jsem se zdržela, a tak se rozhodli, že nebudou čekat venku, ale překvapí mě až u sesterny. A protože se jim nechtělo šlapat po schodech, rozhodli se jet výtahem. A u výtahu se potom odehrála scénka jak z filmu. V tu samou chvíli, kdy jsem za sebou zavřela dveře ordinace a mířila k výtahu, už v něm stáli moji miláčci a stoupali do čtvrtého patra, kde jsem pracovala. A jak se říká, náhody neexistují. Před dveřmi výtahu stála postava, ve které jsem z dálky rozpoznala doktora Davida Padevěta, kardiologa. Zrovna ve chvíli, kdy Martin s Eliškou vystupovali, chystal se do něho nastoupit David. A těžko říct, kdo za to mohl, jestli byl zamyšlený nebo malá tak rychle vyrazila vpřed, zkrátka se stalo, že vstoupil přímo do cesty maličké Elišce, která se zvědavě rozhlížela kolem sebe. Ta do něho prudce narazila a pak se před ním natáhla, jak dlouhá, tak široká. Okamžitě se rozječela jako siréna. David ji instinktivně vzal do náručí a utěšoval. Nárazem se jí ale spustila krev z nosu, takže jsme všichni tři spěchali zpátky na sesternu, abychom malou ošetřili a umyli. V tu chvíli by mě nenapadlo, že se vlivem těchto okolností, ze mě a Davida stanou na delší dobu milenci. A že David zastane v mém životě velice významnou postavu… Další pracovní den přišel David za mnou na sesternu s kyticí růží. „Renčo, Renčo!“ překvapilo mě ten den naléhavé volání kolegyně Jarky. Vzrušení v jejím hlase se nedalo přeslechnout. Rychle jsem za ní spěchala do vedlejší místnosti, kde stál v pozoru David. Zprvu jsem na něho koukala poněkud zmateně, ale on se okamžitě jako správný muž chopil činu, v tomto případě slova, strčil mi kytku do náruče a pozval mě na oběd. Od této chvíle jsme se postupně pomalu, ale jistě víc a víc sbližovali. S Davidem jsem zažívala opravdové chvilky štěstí. „Miláčku, co se děje?“ ptám se Davida, když se po chvíli mazlení zadívá do stropu. „Hledám nápis ráj,“ odpoví mi. A já se v té chvíli cítím jako královna.
Ukázka elektronické knihy