jste nechtěli přivolat pohromu. Dosud jsem nebyl připravený se jí postavit, ale teď najednou už jsem se jí nebál. Věděl jsem, že se to může zvrhnout, že mě třeba vyhodí z domu, ale kašlal jsem na to, všechno to bylo méně důležité než touha objevit svou minulost.
* V noci jsem se vzbudil, když všichni spali, šel jsem do kuchyně. Otevřel jsem odpadkový koš, vytahal z něj roztrhané kusy papíru, nebylo jich zas tak moc. Oddělil jsem zbytky obálky od oznámení. Poskládal jsem kousky jeden vedle druhého, dojemný puzzle oznamující úmrtí jakési neznámé, kartičku jsem slepil lepenkou: Pan a paní Laurentovi, Charlesovi, Martineauovi, jejich děti, manželky a manželé jejich dětí, bratři, sestry, tety a strýcové, nakupilo se jich tam dobrých patnáct řádek, vám s bolestí oznamují úmrtí Marie-Laury Martineauové, již si Bůh povolal k sobě v jejích pětatřiceti letech. Smuteční obřad se bude konat v úterý ráno v kostele sv. Honoria z Eylau a ve stejný den bude její tělo uloženo do rodinné hrobky na hřbitově v Passy. Pokud se nejednalo o homonymickou náhodu, musel jsem mít co do činění s velkou částí rodiny z matčiny strany, svými prarodiči, tetami, strýci, bratranci a sestřenicemi. Dodnes byla linie předků mé maličkosti zredukována na naprosté minimum, ale když jsem teď tu svou početnou rodinu objevil, nehodlal jsem to nechat jen tak. Bylo mi jedno, co bude dělat máma, já se rozhodl na ten pohřeb jít. Slepenou kartičku jsem opřel o varnou konvici a vrátil se do postele. Když jsem otevřel oči, venku už svítilo slunce, bylo sváteční pondělí a nebe bez mráčku. Uslyšel jsem hluk z kuchyně a vstal jsem. Stella a Léna seděly proti sobě u stolu. Nemluvily. Posadil jsem se vedle Stelly, ta mi podala hrnek, nalil jsem si kafe. Máma nevypadala naštvaně, tvářila se spíš nepřítomně. V ruce držela kartičku, Stella ji lítostivě pozorovala. „Je to moje sestra,“ řekla Léna tiše. „Moje sestřička. Jediná, co...“ 105
guenasia_bowie208.indd 105
3.1.2019 12:57:20
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262596
Pokrčila rameny, odevzdaně sáhla po krabici s doutníky a jeden si zapálila. Stella protentokrát nezasáhla. „Mělas mi o ní říct dřív,“ řekl jsem. Vypadala zamyšleně. „Asi jo,“ řekla nakonec. „Zítra půjdu na pohřeb.“ „Jak chceš,“ odvětila. Zvedla se, kartičku nechala na stole, doutník hodila do hrnku na kafe a odešla z kuchyně. „Půjdeš se mnou? Prosím, udělej to pro mě,“ žádal jsem Stellu. Očividně váhala. „Poslyš, jestli tam nechce jít tvoje máma, tak je blbý, abych šla já.“ Krátce nato Léna se Stellou odešly. Zůstal jsem doma a četl si. Zapátral jsem na Googlu po rodině Martineauových, načetlo se mi šest milionů výsledků a pro každé křestní jméno desítky tisíc možností, neměl jsem sílu ani čas dál hledat, vzdal jsem to. Zavolal mi Alex, jestli půjdeme do kina, předstíral jsem, že jsem unavený, navrhl, že se staví, řekl jsem mu, že chci být sám; bez rozloučení zavěsil. Sháněla mě Caroline, odmítl jsem hovor. Mélanie mi poslala sms, chtěla se pobavit o důležité otázce, kterou jsem nadhodil. Abych měl pokoj, vypnul jsem si telefon. Léna se Stellou se vrátily kolem půlnoci. Díval jsem se v obýváku na televizi, zeptal jsem se Lény, jak to zítra vidí, neodpověděla.
* V kostele jsem skoro nikdy nebyl, připadal mi jako dost vznešené místo. Přijel jsem v předstihu metrem. Na kostelním prostranství stálo obrovské množství lidí, snad dvě stě, možná víc, většinou byli dost mladí, tvářili se vážně, zdravili se, líbali a důstojně objímali. Měli na sobě tmavé oblečení a vypadali zdrceni smutkem. Já přišel ve svém obligátním námořnicky modrém duffle kabátu, docela jsem zapadl. Panovala tam tíživá atmosféra, všichni se chovali decentně, dokonce i děti se zdály být smutné, jako by i drobný projev života působil nevhodně a nemístně. 106
guenasia_bowie208.indd 106
3.1.2019 12:57:20
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262596
Zůstal jsem na druhé straně ulice, odkud jsem zkoumal, jak vypadají a jak se chovají, a hádal, kdo je kdo. U některých jsem viděl určitou podobnost se mnou nebo s Lénou, ale nejspíš to byla jen iluze. Krátce po desáté dorazily pohřební vozy, zůstaly stát před vstupem. Kostelní vrata se otevřela. Čtyři nosiči vyndali ze tří černých dodávek velké květinové věnce a strnule s nimi stáli, dav v tichosti vstoupil do kostela, a když se všichni usadili, nosiči vynesli rakev ze světlého dřeva a nesli ji dovnitř. Vstupní portál se zavřel, prošel jsem dveřmi vpravo a sedl si do poslední řady. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Kněží přišli chrámovou lodí společně s dětským sborem, někdo se posadil, jiní si tiše povídali, začátek obřadu se protahoval. Několik osob plakalo, otírali si oči kapesníkem. Jakási boubelatá padesátnice s vlnitými hnědými vlasy schovanými pod šátkem se přišla posadit vedle mě. Zrychleně dýchala, jako kdyby běžela. „Už začali?“ zeptala se znepokojeně a ovívala se přitom rukou. „Neřekl bych,“ odpověděl jsem. „Já jsem Roberta,“ řekla, jako by se to rozumělo samo sebou, s lehkým přízvukem. Patrně si myslela, že ji musím znát. „Já se jmenuju Paul.“ „Jste příbuzný? Kamarád?“ „Příbuzný, vzdálený.“ „Chudák paní, byla ke mně tak hodná. Jaké neštěstí.“ Kostel zaplnil velmi tichý a povznášející zvuk varhan. Smuteční hosté se postavili, my je napodobili. Roberta měla potřebu se svěřovat, šeptala mi do ucha, že v kostele byla naposledy před pětadvaceti lety na své svatbě, že se nakonec rozvedla a její manžel se vrátil do Portugalska. Nesnáší pohřby a vyhýbá se jim, protože jsou plné smutku, jenže v tomhle případě nebylo zbytí, v Boha ale věří, někdo tam nad námi bdí, to je jisté, ale už není tolik věřící jako dřív, jako malá holka. „Znala jste ji dobře?“ zeptal jsem se. „Víc než deset let jsem u ní dvakrát týdně tři hodiny uklízela, a taky jsem jí žehlila, ale to navíc, u sebe doma. Byla tak statečná, nikdy si nestěžovala.“ 107
guenasia_bowie208.indd 107
3.1.2019 12:57:20
Ukázka elektronické knihy