jste nechtěli přivolat pohromu. Dosud jsem nebyl připravený se jí postavit, ale teď najednou už jsem se jí nebál. Věděl jsem, že se to může zvrhnout, že mě třeba vyhodí z domu, ale kašlal jsem na to, všechno to bylo méně důležité než touha objevit svou minulost.
* V noci jsem se vzbudil, když všichni spali, šel jsem do kuchyně. Otevřel jsem odpadkový koš, vytahal z něj roztrhané kusy papíru, nebylo jich zas tak moc. Oddělil jsem zbytky obálky od oznámení. Poskládal jsem kousky jeden vedle druhého, dojemný puzzle oznamující úmrtí jakési neznámé, kartičku jsem slepil lepenkou: Pan a paní Laurentovi, Charlesovi, Martineauovi, jejich děti, manželky a manželé jejich dětí, bratři, sestry, tety a strýcové, nakupilo se jich tam dobrých patnáct řádek, vám s bolestí oznamují úmrtí Marie-Laury Martineauové, již si Bůh povolal k sobě v jejích pětatřiceti letech. Smuteční obřad se bude konat v úterý ráno v kostele sv. Honoria z Eylau a ve stejný den bude její tělo uloženo do rodinné hrobky na hřbitově v Passy. Pokud se nejednalo o homonymickou náhodu, musel jsem mít co do činění s velkou částí rodiny z matčiny strany, svými prarodiči, tetami, strýci, bratranci a sestřenicemi. Dodnes byla linie předků mé maličkosti zredukována na naprosté minimum, ale když jsem teď tu svou početnou rodinu objevil, nehodlal jsem to nechat jen tak. Bylo mi jedno, co bude dělat máma, já se rozhodl na ten pohřeb jít. Slepenou kartičku jsem opřel o varnou konvici a vrátil se do postele. Když jsem otevřel oči, venku už svítilo slunce, bylo sváteční pondělí a nebe bez mráčku. Uslyšel jsem hluk z kuchyně a vstal jsem. Stella a Léna seděly proti sobě u stolu. Nemluvily. Posadil jsem se vedle Stelly, ta mi podala hrnek, nalil jsem si kafe. Máma nevypadala naštvaně, tvářila se spíš nepřítomně. V ruce držela kartičku, Stella ji lítostivě pozorovala. „Je to moje sestra,“ řekla Léna tiše. „Moje sestřička. Jediná, co...“ 105
guenasia_bowie208.indd 105
3.1.2019 12:57:20
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262596