Soustředila jsem se pokaždé, když máma přidala plyn, na rozdíl od dieselového motoru plynulé hučení. Ani o tom jsem nemohla mluvit. Pomalé houpání tlumičů, jak jsme proplouvaly ulicí. Když jsme otevřely dveře bytu, ucítila jsem olej na smažení. Buon giorno! zavolal Steve. Na hlavě bílou kuchařskou čepici, opásaný červenou károvanou zástěrou. Zubil se na nás. Svatá dobroto, vydechla moje máma. Benvenuti, řekl Steve. Vítejte v Itálii, lilek parmigiana pro naši malou vegetariánku. Máma se zasmála a přitiskla se k němu, aby mu dala pusu. Z hlavy mu sundala kuchařskou čepici a sama si ji nasadila. Jsi vůbec z Itálie? zeptala jsem se. Nejsem, řekl s italským přízvukem. Ale v Itálii umějí vařit, panečku. Udělal palcem, ukazováčkem a prostředníčkem špetku a zakmital rukou ve vzduchu. A odkud jsi? zeptala jsem se. Kde máte kořeny? Kořeny, řekl Steve. Na těch nezáleží, vždyť víš. Ty nemají vliv. Každej z nás je originál. Pocházím z rodiny Nintendo. To je rodný příjmení mojí mámy. Jsem odkojenej joystickem. A z druhýho kolena AC/DC, skvělá parta tátů, co přišli pozdějc, Back in Black a You Shook Me All Night Long, solidní předchůdci Nirvany. Ale z které země pocházíte? Ty se nedáš, co. Madam zajímá moje země původu, nasadil Steve znovu italský přízvuk. Tak tou je Albánie, rovnou čarou přes moře naproti Itálii, ale já tam v životě nebyl. Jenom jsem slýchal zvěsti o překrásných horách u pobřeží, olivových hájích, ze kterých se ti sevře srdce, svolávání na modlitby z minaretů, nejlepší jídlo, jaký měl svět kdy možnost okusit, ale já jsem ho ochutnal jenom u dědy a babičky. Naši dělali pro Oscara Mayera. Asi tak. Nepocházíme odnikud. To jsem vůbec netušila, řekla moje máma. Bouchla Steva
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262595
pěstí do ramene. Mně nic nepovíš a mojí dceři vyklopíš všecko? Tvoje dcera je drsňačka. Mám z ní strach. Máma se zasmála. To je fakt. Je hustá. Já se jí taky bojím. Steve obracel plátky lilku obalené ve strouhance a prskající na pánvi. V hrnci už vřela voda na těstoviny a vedle stála velká mísa rajčatové omáčky. Byla jsem tak šťastná, až jsem se bála, že se rozskočím radostí. Kde přesně leží Albánie? zeptala se máma. Chudák Albánie, nikdo neví, kde leží. Promiň. Víš, že Itálie vypadá jako bota? Jo. Tak tahle bota by Albánii mohla krásně nakopnout svým podpatkem. Je tam taky kousek Řecka, Jónské ostrovy. Tam bych se chtěl jednou podívat. Naši jsou z vesnice poblíž římských zřícenin Butrint, který jsou prý úplně skvostný. Obří kamenný zdi a prastarej amfiteátr a největší a nejkrásnější mozaika na světě, obří podlaha do kruhu složená celá z maličkých kachlíček, a všude kolem sloupy. To musí být nádhera. Právě. Musím přiznat, že někdy lituju, že jsem se tam nenarodil a nevyrostl. Proč? zeptala jsem se. Steve už vytahoval plátky osmaženého lilku z pánve a ukládal je do velkého pekáče s rajčatovou omáčkou. Dějiny, řekl. Stojíš na nějakým místě a víš, že právě tady žila tvoje rodina desítky nebo snad stovky, nebo i víc pokolení. Víš, že tady před dvěma tisíci lety bylo obří město a že ho tvoji předkové pomáhali stavět a pak v něm žili a pracovali. A když se vydáš nějakou uličkou, jako by všichni tihle lidi kráčeli po tvým boku. Steve zalil lilky poslední vrstvou omáčky a pak vzal do ruky kus tvrdého parmezánu a struhadlo. Máma ho zezadu objala. Měla bych si tě pořádně užít, řekla. Mám pocit, že se tady někdo chystá odstěhovat do Albánie.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262595
To se bohužel nikdy nestane. Koho Amerika zchvátí, toho už nenavrátí. Měl bys tam jet, řekla jsem. Aspoň se podívat. Musíš jet. Steve se zasmál. Tak dobrá. Provedu. Teď už se z toho nevykroutím. Nakonec nahoru nastrouhal sýr a pak vložil pekáč do trouby. Dvacet minut, řekl. Nechceš si jít lehnout? řekla máma. Vypadáš unaveně. Odešla jsem do svého pokoje, aby mohli být sami. Potmě jsem si lehla do postele a prohlížela si tvary na stropě. Světlo prosvítající skrz závěs, pokroucené ve vlnkách podle záhybů. Projíždějící auta jako zkrácené dny, stoupající a klesající. Byla jsem vyčerpaná a převálcovaná a v hlavě jsem měla vymeteno. Probudila jsem se úplně dezorientovaná. A hladová. Vyškrábala jsem se z postele, vydala jsem se ven z pokoje a našla jsem je, jak sedí u stolu, talíře po večeři naskládané na lince. Nevzbudili jste mě, řekla jsem. Nevzbudili, koblížku, vypadalas strašně unavená. Ale neměla jsem večeři. Ještě tady je, řekl Steve. Hned ti naložím. Zase si nasadil čepici, postavil se a pokynul k židli, řekl, Bella, prego, a nachystal mi na talíř lilek à la parmezán s těstovinami a se salátkem. Buon appetito, dodal. Pořád jsem byla v polospánku, grogy a ztracená. Vidličkou jsem si napíchla sousto, bylo ještě trochu teplé a moc dobré. Mám dědu, řekla jsem. Cože co? zajíkl se Steve. Přestaň, Caitlin, řekla máma. Řekla, že má dědu? Ano, odpověděla máma. Můj otec se rozhodl po devatenácti letech vrátit a hraje si na dědečka. Ty jo. Potkala jsem ho v Mořským světě. Nepotkalas ho tam. Vyčmuchal nás. Je starej a opuštěnej, možná umírá a potřebuje pečovatelku a ví, že v tom
102
Ukázka elektronické knihy