nýbrž příbuzný jejího manžela, a že ho před příchodem do jeho domu o pár měsíců dřív vlastně ani neznala. Byl zámožný a měl mimořádně velký dům – obýval ho pouze s dcerou a služkou –, takže v něm bylo pro Sačiko i její dítě spousta místa. Koneckonců se mi sama nejednou zmiňovala, že si vzpomíná, jak velká část toho sídla bývala kdysi tichá a prázdná. Zvláště mě zajímala strýcova dcera, podle mého odhadu neprovdaná a přibližně ve věku mé společnice. Ta sice o své příbuzné mluvila jen poskrovnu, a přece se mi vybavuje jeden rozhovor na toto téma. Z náznaků jsem už usoudila, že Sačičino váhání vrátit se ke strýci nějak souvisí s napětím, které mezi ní a touto příbuznou zavládlo. Patrně jsem o tom tenkrát cosi bezvýznamného prohodila, neboť následovala jedna ze vzácných chvilek, kdy bez vytáček mluvila o době strávené v onom rozlehlém domě. Ten rozhovor se mi vryl do paměti velmi živě: došlo k němu jednoho dusného rána v půli srpna, kdy jsme stály na mostku na vršku našeho kopce a čekaly na tramvaj. Už si nevzpomínám, kam jsme toho dne měly namířeno ani kde jsme nechaly Mariko, protože holčička s námi nebyla. Sačiko se kochala výhledem z mostku a rukou si clonila oči před záplavou světla. „Divím se, Ecuko,“ začala, „jak vás taková myšlenka mohla vůbec napadnout. Naopak jsme s Jasuko byly nejlepší přítelkyně a hrozně se těším, že ji zase uvidím. Vážně nechápu, jak jste si mohla myslet něco jiného.“ „Nezlobte se, asi jsem se zmýlila,“ špitla jsem. „Z nějakého důvodu jsem se domnívala, že se návratu k nim jaksi obáváte.“ „Ale kdepak. Je pravda, že v době našeho prvního setkání jsem zároveň zvažovala jiné možnosti. Nelze však matku vinit, že promýšlí různá řešení, která se pro její dítě naskytnou, nezdá se vám? Zkrátka to po jistou dobu 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262523
vypadalo, že by se pro nás vyskytla zajímavá možnost. Nakonec jsem ale zvážila všechny výhody i nevýhody a tuhle variantu zavrhla. Nic víc na tom není, Ecuko. Ten další návrh, který jsem mezitím dostala, mě už nezajímá. Jsem ráda, že vše je na dobré cestě, a na návrat do strýcova domu se těším. Co se týká paní Jasuko, chováme k sobě obapolnou úctu. Nechápu, co vás vedlo k domněnce, že je to jinak.“ „Velice se omlouvám. Jen jsem měla dojem, že jste se jednou zmiňovala o nějaké hádce.“ „Hádce?“ Zadívala se na mě a pak se jí obličej rozjasnil úsměvem. „Aha, už vím, na co narážíte. Kdepak, Ecuko, to nebyla žádná hádka. Vedly jsme jen takový drobný spor. Kvůli čemu to bylo? Vidíte, ani si nevzpomínám, taková to byla malichernost. No ano, tak to bylo – dohadovaly jsme se, která z nás má uvařit večeři. No ovšem, to bylo celé. Víte, v téhle povinnosti jsme se střídaly. Jednou vařila hospodyně, pak Jasuko, potom byla řada na mně. Jednou hospodyně onemocněla a my s Jasuko jsme se do toho hrnuly. Nevykládejte si to špatně, ale normálně jsme spolu vycházely velice dobře. Jenže když jste pořád s jednou a touž osobou, věci se občas můžou zvrtnout.“ „Ano, chápu. Mrzí mě, že jsem se zmýlila.“ „Víte, Ecuko, když máte hospodyni, která obstará veškeré domácí práce, čas plyne překvapivě pomalu. Já i Jasuko jsme se snažily nějak zabavit, nicméně jsme vlastně neměly co na práci, jen celý den sedět a povídat. Ty dlouhé měsíce, co jsme spolu proseděly, jsme v podstatě nemluvily s nikým zvenčí. Je s podivem, že jsme se nepohádaly. Myslím doopravdy.“ „Ano, zajisté. Předtím jsem to samozřejmě špatně pochopila.“ „Bohužel ano. Na tu příhodu jsem si vzpomněla jen náhodou, protože k ní došlo těsně před naším odjezdem, 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262523
a od té doby jsem Jasuko neviděla. Bylo by však absurdní nazývat to hádkou.“ Zasmála se. „Dokonce si myslím, že i ona se dnes při té vzpomínce směje.“ Snad právě toho rána jsme se rozhodly, že než Sačiko odjede, vyrazíme si někam na výlet. A opravdu jsme se jednoho teplého odpoledne zanedlouho poté vydaly i s její dcerou do Inasy. Inasa je kopcovitá oblast za nagasackým přístavem, proslulá úchvatnou krajinou, na dohled od místa, kde jsme bydleli – ostatně právě vršky v Inase jsem vídala z okna svého bytu. Tenkrát pro mě byl jakýkoli výlet vzácností, a tak pro mě výprava do té končiny znamenala velkou událost. Vzpomínám si, že jsem se na ni dlouho těšila; vryla se mi do paměti jako jedna z nejmilejších vzpomínek na to období. Po poledni jsme přijely trajektem do Inasy. Cestou přes zátoku nás doprovázel hluk z přístavu – bušení kladiv, pískot strojů a občasné dunivé zahoukání lodní sirény. Tyto zvuky však tehdy v Nagasaki nepůsobily nepříjemně, protože oznamovaly oživení, a přesto dokázaly navodit povznášející atmosféru. Když jsme se vylodily na druhém břehu, vítr od moře jako by náhle vál svobodněji a ani ve vzduchu už nevládlo takové dusno. Zvuky z přístavu doléhaly až k nám na terásku lanové dráhy, kde jsme se usadily na lavičce. Závany větru jsme všichni přijímali s povděkem. Teráska sama totiž nabízela pouze skrovnou ochranu před slunečními paprsky; byla to otevřená betonová plošina – toho dne obsazená především matkami s dětmi – připomínající školní hřiště. Za soustavou turniketů jsme na jedné straně pozorovaly dvě dřevěné plošinky spodní stanice, k níž přijížděly kabinky lanovky. Jako u vytržení jsme sledovaly, jak kabinka směrem nahoru prudce stoupá a směrem dolů zase klesá. Jedna se vždy 103 Ukázka elektronické knihy