nýbrž příbuzný jejího manžela, a že ho před příchodem do jeho domu o pár měsíců dřív vlastně ani neznala. Byl zámožný a měl mimořádně velký dům – obýval ho pouze s dcerou a služkou –, takže v něm bylo pro Sačiko i její dítě spousta místa. Koneckonců se mi sama nejednou zmiňovala, že si vzpomíná, jak velká část toho sídla bývala kdysi tichá a prázdná. Zvláště mě zajímala strýcova dcera, podle mého odhadu neprovdaná a přibližně ve věku mé společnice. Ta sice o své příbuzné mluvila jen poskrovnu, a přece se mi vybavuje jeden rozhovor na toto téma. Z náznaků jsem už usoudila, že Sačičino váhání vrátit se ke strýci nějak souvisí s napětím, které mezi ní a touto příbuznou zavládlo. Patrně jsem o tom tenkrát cosi bezvýznamného prohodila, neboť následovala jedna ze vzácných chvilek, kdy bez vytáček mluvila o době strávené v onom rozlehlém domě. Ten rozhovor se mi vryl do paměti velmi živě: došlo k němu jednoho dusného rána v půli srpna, kdy jsme stály na mostku na vršku našeho kopce a čekaly na tramvaj. Už si nevzpomínám, kam jsme toho dne měly namířeno ani kde jsme nechaly Mariko, protože holčička s námi nebyla. Sačiko se kochala výhledem z mostku a rukou si clonila oči před záplavou světla. „Divím se, Ecuko,“ začala, „jak vás taková myšlenka mohla vůbec napadnout. Naopak jsme s Jasuko byly nejlepší přítelkyně a hrozně se těším, že ji zase uvidím. Vážně nechápu, jak jste si mohla myslet něco jiného.“ „Nezlobte se, asi jsem se zmýlila,“ špitla jsem. „Z nějakého důvodu jsem se domnívala, že se návratu k nim jaksi obáváte.“ „Ale kdepak. Je pravda, že v době našeho prvního setkání jsem zároveň zvažovala jiné možnosti. Nelze však matku vinit, že promýšlí různá řešení, která se pro její dítě naskytnou, nezdá se vám? Zkrátka to po jistou dobu 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262523