– Škrrrr, udělala zeď. Prolétli jsme stěnou, která byla vyrobena z pomalovaného hedvábí. Automobil nadskakoval po opuštěném poli a potrhaná látka vlála na chromovaném emblému firmy Mercedes na kapotě. Nepoškozené reflektory osvětlovaly zabedněný stánek s občerstvením a F. šlapal na brzdu. Na dřevěném pultu stánku jsem si všiml prázdné lahve s dírkovanou zátkou. Tupě jsem na ni zíral. – Udělal ses? ptal se F. Přirození mi viselo z poklopce jako přetržená nitka. – To je blbý, pronesl F. Začal jsem se třást. – Přišels o fantastickej orgasmus. Opřel jsem se zaťatými pěstmi o palubní desku, položil na ně hlavu a křečovitě se rozplakal. – Dalo nám dost práce to tady postavit, pronajmout si celý to parkoviště a vůbec. Obrátil jsem k němu hlavu. – My? Kdo to je, my? – Edith a já. – Edith o tom věděla? – Co ta vteřina těsně předtím, nežs měl začít stříkat? Cejtils tu prázdnotu? Cejtils ten pocit svobody? – Edith o těchhle tvejch prasárnách ví? – Neměl jsi toho nechávat, kamaráde. Neřídil jsi. Nemohl jsi nic dělat. Padala na tebe zeď. Přišels o fantastickej orgasmus. – Edith ví, že jsme teplý? S vražedným úmyslem jsem ho popadl za krk. F. se usmál. Ve slabém oranžovém světle vypadala moje zápěstí tenká a směšná. F. si mé prsty sundal z hrdla jako náhrdelník. – Klid. Klid. Utři si oči. – F., proč mě mučíš? – Ale příteli, když ty jsi takový opuštěný. Den ode dne jsi opuštěnější. Co s tebou bude, až nás nebudeš mít?
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262521
– Do toho ti sakra nic není! Jak se vůbec vopovažuješ chtít mě něco učit? Jsi podvodník. Jsi nebezpečnej! Jsi ostuda Kanady! Zničil jsi mi život! – To všechno může být pravda. – Ty všivej parchante! Jak si můžeš dovolit přiznat, že je to pravda? Naklonil se, aby otočil klíčkem v zapalování, a přitom pohlédl do mého klína. – Zapni se. Čeká nás pěkně dlouhá cesta do Parlamentu.
40. Už tyhle pravdivé události zapisuji nějakou dobu. Je mi tím Kateri Tekakwitha bližší? Nebe vypadá dost cize. Nemyslím, že bych někdy prodléval mezi hvězdami. Nezdá se mi, že budu někdy ověnčen. Nemám pocit, že mi budou duchové šeptat do teplých vlasů erotická poselství. Nikdy nepřijdu na elegantní způsob, jak v autobuse držet hnědý pytlík s jídlem. Budu chodit na pohřby a nikdy mi to nic nepřipomene. Před mnoha lety F. povídal: Den ode dne jsi opuštěnější. To už je hodně dávno. Co tím chtěl F. říct, když mi radil, abych vojel nějakou světici? Co je vlastně světice? Světice je někdo, kdo došel na samotné hranice lidských možností. Nedá se říct, o jaké možnosti jde. Myslím, že to má něco společného s energií lásky. Střetnutí s touto energií vede k nastolení jisté rovnováhy v chaosu bytí. Světec chaos nenapravuje; kdyby tomu tak bylo, byl by svět už dávno jiný. Nezdá se mi, že světec dokáže chaos uspořádat třeba jen sám pro sebe, protože na představě člověka, který uvádí vesmír do pořádku, je něco bojovného a arogantního. Takovým druhem rovnováhy je sláva. Světec sjíždí po závějích jako upuštěná lyže. Cestou hladí kopec. Stopa, kterou zanechává, zachycuje sníh v okamžiku
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262521
určitého uspořádání větru a kamení. Něco v něm cítí ke světu takovou lásku, že se dobrovolně vydává všanc zákonům náhody a přitažlivosti. Místo, aby poletoval v povětří s anděly, zaznamenává s přesností seismografu stav pevné, všivé krajiny. Jeho byt je nebezpečný a konečný, ale ve světě se cítí doma. Může milovat tvářnost lidských bytostí, jemné a spletité tvary srdce. Je dobře, že mezi sebou máme takové lidi, láskyplné nestvůry nastolující rovnováhu. To mi připomíná, že čísla na pytlíčku skutečně odpovídají číslům na losech tomboly, které jsme si za takové strašné peníze koupili, takže ta výhra se mi jenom nezdála. Ale proč ji mám rovnou přeříznout? Vzpomínám si, jak jsem jednou slintal Edith na stehno. Lízal jsem a líbal tu dlouhou hnědou věc, bylo to Stehno, Stehno, Stehno – Stehno, které se rozšiřuje a zjemňuje, až ve vůni slaniny vplouvá pod pahorek Kundičky – Stehno, které tvrdne a zašpičaťuje se, když postupuji ve směru chloupků a narážím na Čéšku. Nevím, co Edith provedla (možná se zase postříkala nějakým báječným zvlhčovadlem) nebo co jsem udělal já (možná jeden z mých tajemných slinotoků), ale najednou jsem měl obličej celý mokrý a ústa mi po kůži klouzala; to už nešlo o Stehno nebo o Kundičku, ani o nějaké další školácké heslo naškrábané křídou na zeď (taky to nebylo Mrdání): byl to prostě tvar Edith; lidský tvar; a nakonec jenom tvar – a v tom požehnaném okamžiku jsem přestal být opuštěný, stal jsem se součástí rodiny. To bylo, když jsme se poprvé milovali. Potom se to už nikdy neopakovalo. Takový pocit mi tedy dopřeješ, Kateřino Tekakwitho? Ale cožpak nejsi mrtvá? Jak se mám přiblížit k mrtvé světici? Celá ta věc mi připadá dost nesmyslná. Vůbec se mi tady v F.–ově chatě nelíbí. Léto už dávno skončilo. Mám zničený mozek. Moje kariéra je v troskách. Ach F., tohle jsi mne chtěl naučit?
104
Ukázka elektronické knihy