Kapitola devatenáctá
Flora se k němu otočila tváří. „Už žádná překvapení.“ „Děkuju.“ Stáli nehnutě. Po dlouhé odmlce promluvila: „Neměla jsem sem jezdit. Myslela jsem si, že mě budeš chtít vidět.“ „To já chci. Proto se snažím ničím nerozptylovat, makat a dodělat to tady co nejdřív. Abych mohl domů. Jenom o to mi jde. Nic víc v tom není. Myslel jsem, že to pochopíš.“ Flora zamrkala. „Jenomže…“ „Jenomže co?“ „Jenomže já nejsem jenom na to, abys… aby ses ke mně vracel, až když máš něčeho jiného dost.“ Joel na ni zamžoural. Dnes už měl opravdu všeho dost a byl utahaný. „Co tím chceš říct?“ „To, že ty si jezdíš do takovýchhle parádních míst a někdy mě přece můžeš vzít s sebou… že prostě nejsem žádná děvečka.“ „Nikdy jsem tě za děvečku nepovažoval. A kromě toho, co to slovo vlastně znamená?“ „Ještě jsi mě nikdy nevyvezl na nějaké atraktivní místo jako třeba sem!“ Joelovi ztuhla tvář. „Dělám v konferenčním sále bez oken patnáct hodin denně a dopuju se americkým kafem, tím nejodpornějším pitím pod sluncem. Myslím jenom na to, abych to měl co nejdřív za sebou, abych mohl domů k tobě. Na nic jiného ne myslím.“ „Teď jsem ale tady.“ „Já vím. A já to tady nesnáším.“
– 100 –
NEKONECNA PLAZ.indd 100
3.5.2019 18:01:09 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262518
Flora se rozhlédla kolem sebe. „Jak to tu můžeš nesnášet?“ Cítila se slabá; nechala si toho líbit přespříliš, nejspíš úplně všechno. Ale teď je bože můj tady, pod rudou newyorskou oblohou, s mužem, jehož samotná vůně v ní vyvolává chuť totálně se mu odevzdat; překypuje láskou tak, že z toho snad umře. A to by si přála… Joel pokrčil rameny. Zničehonic se prudce zmátořila. „Víš co? Mám plán. Pojďme mezi lidi.“ Věděla, že ho nemůže jen tak nechat odvést ji do postele. Tak se to děje pokaždé. A je to nádhera, ale zhola nic to nevyřeší ani je to neposune dál. Vzít ji do postele bylo ale jediné, po čem toužil Joel – přímo zoufale. Strhat z ní oblečení, nechat se pohltit bledou krásou jejích křivek a kůže a poté díky její přítomnosti blaženě usnout. Mít ji zase blízko u sebe byl čarovný pocit, při kterém málem zapomínal na své kauzy, na pracovní zátěž, na to, jak na něj Amerika nyní působí cize, na všudypřítomné šílené tempo. „Můžu tě vzít ven zítra?“ navrhl. „Copak zítra nepracuješ?“ popíchla ho. „Strašně moc tě chci.“ Na důkaz toho si ji přitáhl co nejvíc k sobě. „Smůla,“ ohradila se Flora s úsměvem na rtech. „Jestli mě dostaneš do postele, vmžiku usnu. Musíš mě vzít někam, kde to žije. A kde se tančí.“ „Já netančím.“ „To je mi jedno.“ * Ovšem pátek večer v hektickém New Yorku, k tomu neochotný Joel a bezradná Flora – to byla chyba (řečeno velmi mírně). Ve
– 101 –
NEKONECNA PLAZ.indd 101
3.5.2019 18:01:09 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262518
všech solidně vyhlížejících podnicích se čekalo na stůl ve dvouhodinových frontách a krásné servírky u dveří jim neomaleně dávaly najevo, že bez rezervace to asi nepůjde. A ostatní podniky zaplnili turisté. Po směšných napodobeninách irských hospod Flora netoužila ani v nejmenším, takže těm se vyhnuli, a tak nakonec dosedli v baru z tmavého dubu, plném advokátů – přesně těch lidí, po kterých zase absolutně netoužil Joel –, a jejich oslnivých partnerek, viditelně nabrnknutých přes Tinder či bůhví kde jinde. Utahaná a vynervovaná Flora vůbec neodhadla sílu koktejlů. V rychlém sledu vypila dva a objednala si třetí a během půlhodiny byla, na rovinu řečeno, namazaná, kdežto Joel se držel zpátky. Pokaždé když se pokusila nadhodit téma jich dvou, došlo jí, že se opakuje a mluví úplně nesrozumitelně. Opilí lidé Joelovi naháněli hrůzu – nespočet vzpomínek –, a jemně se tedy snažil Floru přimět k návratu do hotelu. Dohadovala se s ním a vmetla mu do tváře, že je strašný chlap, který na ni kašle, a že je s ním odjakživa nuda, a zatímco prvnímu obvinění se Joel vehementně bránil, ohledně druhého byl ochotný připustit, že má Flora možná pravdu. Na druhou stranu, dnes si vyšli za zábavou, ale neužili si jí, ani co by se za nehet vešlo, a Flora je ta společensky unavená, kterou se Joel bude bát nacpat v hotelu do výtahu, aby tam na něj nezačala ječet. „Potřebujete pomoct, pane?“ nabídla se recepční a nasadila veselý úsměv, jímž chtěla dát najevo, že to s ním myslí dobře. Ze všech sil se statečně snažil jí úsměv opětovat, zatímco Flora si pod nos mumlala gaelské nadávky na recepční, bez přestání tiskla dolní tlačítko a škobrtala směrem k baru. Joel dělal všechno pro to, aby ji dostal nahoru. Když se konečně ocitli v apartmá, Joel si odskočil na záchod. Vracel se s tím, že ho čeká nějaká litanie na téma, jak je příšerný. Flora ale místo toho ležela oblečená šikmo přes postel a spala jako zabitá.
– 102 –
NEKONECNA PLAZ.indd 102
3.5.2019 18:01:09
Ukázka elektronické knihy