Kapitola devatenáctá
Flora se k němu otočila tváří. „Už žádná překvapení.“ „Děkuju.“ Stáli nehnutě. Po dlouhé odmlce promluvila: „Neměla jsem sem jezdit. Myslela jsem si, že mě budeš chtít vidět.“ „To já chci. Proto se snažím ničím nerozptylovat, makat a dodělat to tady co nejdřív. Abych mohl domů. Jenom o to mi jde. Nic víc v tom není. Myslel jsem, že to pochopíš.“ Flora zamrkala. „Jenomže…“ „Jenomže co?“ „Jenomže já nejsem jenom na to, abys… aby ses ke mně vracel, až když máš něčeho jiného dost.“ Joel na ni zamžoural. Dnes už měl opravdu všeho dost a byl utahaný. „Co tím chceš říct?“ „To, že ty si jezdíš do takovýchhle parádních míst a někdy mě přece můžeš vzít s sebou… že prostě nejsem žádná děvečka.“ „Nikdy jsem tě za děvečku nepovažoval. A kromě toho, co to slovo vlastně znamená?“ „Ještě jsi mě nikdy nevyvezl na nějaké atraktivní místo jako třeba sem!“ Joelovi ztuhla tvář. „Dělám v konferenčním sále bez oken patnáct hodin denně a dopuju se americkým kafem, tím nejodpornějším pitím pod sluncem. Myslím jenom na to, abych to měl co nejdřív za sebou, abych mohl domů k tobě. Na nic jiného ne myslím.“ „Teď jsem ale tady.“ „Já vím. A já to tady nesnáším.“
– 100 –
NEKONECNA PLAZ.indd 100
3.5.2019 18:01:09 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262518