Card1-zlom.qxd21.1.201919:15Stránka102
Třeba ovládání ani nic jiného neumožňovalo. Fazolek přistoupil blíž. Ne, bylo možné nastavit kurz jedné lodi, přejít k řízení druhé nebo třetí, potom se vrátit k první lodi a kdykoli její kurz změnit. Jak se tito chlapci mohli dostat do Bitevní školy, když nevymysleli nic lepšího? Fazolek ještě nikdy v životě počítačovou hru nehrál, ale okamžitě pochopil, že jestli tohle je nejlepší soutěž, jaká je k dispozici, každý schopný hráč musí snadno zvítězit. „Hej, trpaslíku, chceš si zahrát?“ Jeden z nich si ho všiml. Samozřejmě si ho všimli i ostatní. „Ano.“ „Ať mě sežere termiťák,“ prohlásil ten, který ho vyzval. „Kdo si myslíš, že jsi, Ender Wiggin?“ Rozesmáli se a potom všichni čtyři odešli z herny do další hodiny. Místnost byla prázdná. Vyučování. Ender Wiggin. Ty děti na chodbě o něm mluvily taky. Fazolek jim Endera Wiggina něčím připomínal. Někdy o něm mluvily obdivně, někdy s odporem. Tenhle Ender zřejmě nějaké starší děti porazil v počítačové hře nebo něco takového. A kdosi řekl, že je na špici tabulek. Jakých tabulek? Děti ve stejné uniformě, které běží jako jedna parta a míří do boje – to byl ústřední bod zdejšího života. Existovala jedna základní hra, kterou hráli všichni. Žili v ložnicích podle toho, ke kterému týmu patřili. Výsledky všech dětí se zveřejňovaly, aby je znali všichni ostatní. A ať už to byla jakákoli hra, řídili ji dospělí. Tak tedy vypadal zdejší život. A ten Ender Wiggin, ať to byl kdokoli, byl v tom všem nejlepší, vedl tabulky. Fazolek ho lidem připomínal. Pravda, byl na to trochu hrdý, ale zároveň mu to bylo nepříjemné. Je bezpečnější zůstat nenápadný. Jenže – protože to další malé dítě si vedlo skvěle, každý, kdo zahlédl Fazolka, si vzpomněl na Endera, a díky tomu si Fazolka snadno zapamatoval. To jeho volnost do značné míry omezí. Tady se nedalo zmizet tak, jak se mu to dařilo v davech na ulicích Rotterdamu. No a co? Tady se mu prakticky nemohlo nic stát. Ať se bude dít cokoli, dokud bude tady v Bitevní škole, nebude mít hlad. Vždycky bude mít kde spát. Dostal se do nebe. Stačilo dělat nutné minimum, aby ho neposlali předčasně domů. Takže proč se zabývat tím, jestli si ho někdo všímá nebo ne? Bylo to stejně jedno. Jen ať si dělají hlavu kvůli výsledkům. V bitvě o přežití již Fazolek zvítězil a žádná jiná soutěž nebyla důležitá.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262516
Card1-zlom.qxd21.1.201919:15Stránka103
Ale už ve chvíli, kdy ho to napadlo, věděl, že to není pravda. Záleželo mu na tom. Jen přežít nestačilo. Nikdy to nestačilo. Ještě silnější než potřeba jídla byla touha po řádu, po odhalení, jak věci fungují, po pochopení okolního světa. Když umíral hlady, samozřejmě využil to, co se naučil, aby se dostal k Poke do party a zajistil celé partě tolik jídla, aby něco zbylo i na něho na spodním konci hierarchie. Ale ani když z nich Achilles udělal rodinu a měli každý den co jíst, Fazolek nepřestal být ve střehu a snažil se pochopit změny, dynamiku skupiny. I když byl u sestry Carlotty, věnoval značné úsilí snaze pochopit, proč a jak získala moc dělat pro něho to, co dělala, a podle čeho si ho vybrala. Musel to zjistit. Potřeboval to všechno mít v hlavě. I tady. Mohl se vrátit do ložnice a zdřímnout si. Místo toho riskoval, že se dostane do potíží, aby zjistil věci, které by se normálně určitě dozvěděl také. Proč jsem přišel sem nahoru? Co jsem hledal? Klíč. Svět byl plný zamčených dveří a on musel získat všechny klíče. Nehybně stál a poslouchal. V místnosti bylo téměř ticho. Ale bylo slyšet nějaký šum, dunění a sykot kdesi za přepážkou, díky níž se zvuky nerozléhaly celou stanicí. Zavřel oči a snažil se určit zdroj toho tichého šumu. Pak oči otevřel a došel k větracímu otvoru. Větrák, z něhož jako slabý vánek vycházel o něco teplejší vzduch. Tím šumem nebyl sykot vzduchu tady ve větracím otvoru, ale spíš hlasitější, vzdálenější zvuk strojů, které pumpovaly vzduch do celé Bitevní školy. Sestra Carlotta mu vysvětlila, že ve vesmíru vzduch není, a proto když tam lidé chtějí žít, musejí mít lodě a stanice dobře uzavřené a držet veškerý vzduch uvnitř. A také musejí vzduch měnit, neboť jak řekla, kyslík se spotřebovává a musí se doplňovat. A k tomu slouží tento ventilační systém. Musí být rozveden do celé stanice. Fazolek si sedl před mřížku na větracím otvoru a začal ohmatávat okraje. Nedržely ji žádné viditelné šroubky ani hřebíky. Podařilo se mu vsunout nehty pod okraj. Pomalu objel prsty kolem dokola, trošku zapáčil a pak ještě o něco víc. Dostal se prsty pod okraje. Teď už zatáhl přímo. Mřížka se uvolnila a Fazolek se překulil na záda. Zůstal tak jen chvilku. Položil mřížku na podlahu a pokusil se nahlédnout do průduchu. Přívod vzduchu byl od mřížky po zadní stranu hluboký jen nějakých patnáct centimetrů. Vršek byl pevný, ale spodek byl otevřený a vedl do ventilačního systému.
102
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262516
Card1-zlom.qxd21.1.201919:15Stránka104
Fazolek si poměřil otvor stejně, jako když stál před léty na záchodovém sedátku, nahlížel do nádržky a uvažoval, zda by se vešel dovnitř. A závěr, k němuž došel, byl stejný – bylo by tam těsno, bolelo by to, ale šlo by to. Sáhl rukou dovnitř a dolů. Dno nenahmatal. Ale vzhledem k délce jeho rukou to mnoho neznamenalo. Pohledem se nedalo určit, kam potrubí pokračuje, když dosáhne úrovně podlahy. Dovedl si představit, že by potrubí mohlo vést pod podlahou, ale nezdálo se mu to. Sestra Carlotta říkala, že každý kousek materiálu použitého k vybudování stanice musel být vynesen ze Země nebo z továren na Měsíci. Určitě by nenechali mezi podlahou a dolním stropem velkou mezeru, protože by to bylo mrhání místem, do něhož by se musel čerpat drahocenný vzduch, který by nikdo nedýchal. Ne, potrubí bude ve vnějších stěnách. Pravděpodobně nebylo nikde hlubší než patnáct centimetrů. Zavřel oči a představil si ventilační systém. Mechanismus, který zajišťuje, aby teplý vítr proudil úzkými potrubími, prýštil do každé místnosti a do všech prostor přiváděl čerstvý, dýchatelný vzduch. Ne, tak to nemohlo být. Muselo existovat místo, kde se vzduch nasával a odváděl zpátky. A jestli u vnějších stěn proudil vítr dovnitř, pak nasávání bylo… v chodbách. Fazolek vstal a rozběhl se ke dveřím herny. Skutečně, strop byl v chodbě přinejmenším o dvacet centimetrů níž než v místnostech. Ale žádné ventilační otvory. Jen osvětlovací tělesa. Couvl do herny a podíval se nahoru. Po celé délce stěny sousedící s chodbou se táhl úzký průduch, který působil spíš dekorativně než prakticky. Otvor byl široký asi tři centimetry. Nasávacím systémem se nemohl protáhnout ani Fazolek. Odběhl k otevřenému větracímu otvoru a sundal si boty. Nemělo smysl uvíznout někde proto, že by měl chodidla větší, než bylo nutné. Postavil se k průduchu čelem a spustil nohy do otvoru. Potom se tak dlouho kroutil, až měl v otvoru celé nohy a zadkem spočíval na rámu mřížky. Špičkami stále nedosáhl na dno. To nebylo dobré. Co kdyby potrubí klesalo přímo k čerpadlům? Kroucením se vytáhl ven a zkusil to opačně. Šlo to hůř a bylo to bolestivější, ale mohl tak lépe využít ruce a přidržovat se podlahy, když se do otvoru spustil až po prsa. Nohama nahmatal dno. Pomocí prstů na nohou začal prohledávat terén. Ano, potrubí běželo podél vnější stěny místnosti doleva a doprava. A bylo dost široké, aby do něho mohl sklouznout a potom prolézt – vždycky na boku – z jedné místnosti do druhé.
Ukázka elektronické knihy