Leo stáhl ruku z Frannyina ňadra a ukázal do vzduchu. „Tuhle píseň hráli, když jsem sem přišel.“ Lehce zazpíval: „Nemůžu pomyslet na to, že budu bez tebe.“ Bar byl, jak Heinrich rád říkal, západní Německo a Franny to chápala jako progresivní pružný postoj k pracovním silám. Ale hala byla pod kontrolou Východu. Byla plná sovětských špionů, s čímž byste nepočítali. „Raději se tomu místu vyhýbej,“ poučoval ji Heinrich, když k němu nastoupila. „Jakmile jseš v hale, zůstaneš sama. Bar tě nezachrání.“ Ale musela dojít k závěru, že ji neznají o nic víc, než zná ona je. Její uniforma servírky by ji prozradila, ale byla teď skrytá pod kabátem a boty mohly patřit kterékoli bláznivé ženské z hotelu. Palmer House měl velkou halu s masivními čalouněnými pohovkami s pestrými vzory. Některé byly kruhové a střední část směřovala k lustrům jako fez. Obrovský perský koberec by pokryl basketbalové hřiště. Na stropě, který sahal až do druhého podlaží a v malém připomínal Sixtinskou kapli, byli místo Adama s Bohem znázorněny hvězdy řecké mytologie – mezi nadýchanými oblaky se vznášela Afrodita obklopená bezejmennými nymfami. Byla to hotelová hala, kde se scházeli turisté a fotografovali se před květinovou výzdobou tyčící se do výšky. Pivoňky v únoru. Dokonce i v jednu hodinu po půlnoci tu byli lidé, co bezcílně bloumali halou. A za mramorovým pultem stáli mladí muži v elegantních tmavých oblecích a ženy v kostýmech, připravení jim nabídnout pomoc. Ještěže bar aspoň zavíral. Zaměstnanci recepce zde sloužili celou noc. Franny a Leo chvíli pozorovali svůj odraz v mosazných dveřích výtahu, poté, co Franny stiskla šipku vzhůru. „Nikdo vás nebude podezírat z toho, že patříte ke mně,“ řekl jí, okouzlen filmem, ve kterém teď spolu hráli. Začal se trochu komíhat, aby viděl, jak se uklánějí zleva doprava, zprava doleva. Šeptem ho vyzvala, aby stál rovně. Výtah sjížděl k nim: páté podlaží, čtvrté, třetí, druhé – a pak se dveře otevřely. „Tak a můžeme jít,“ řekla a snažila se ho přinutit, aby šel dál sám. Ale moc si od toho neslibovala. Podíval se na ni. „Kam můžeme jít?“ 100
Patchettová_Společenství_vnitřek.indd 100
23.05.2019 13:03:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262515
„Do výtahu, jak jste řekl.“ Ale nehnul se ani na krok a Franny cítila, že jeho neschopnost není hraná. Bylo jí jasné, že to bez ní nezvládne. Leo Posen nic neříkal. Dveře se začaly zavírat. Nebezpečně zabalancovala a strčila do nich nohu, aby zůstaly otevřené. „Tak dobře,“ řekla, i když mluvila sama k sobě. „Dobře, dobře.“ Vmanévrovala je oba dovnitř a dveře se za nimi zavřely. „V kterém bydlíte patře?“ „Co je dobře?“ „V kterém bydlíte patře?“ „To netuším.“ Mluvil ztěžka, ale zřetelně. Každé jeho slovo dopadalo do ticha jako koule z kanónu. „Máte pokoj v tomto hotelu?“ „Určitě mám,“ potvrdil, ale moc ji to neuklidnilo. Dveře se začaly zase otvírat a Franny stiskla tlačítko „zavřít dveře“ a potom dvacáté třetí patro. Bylo tam ještě čtyřiadvacáté, ale to bylo luxusní apartmá, a aby tam člověk vyjel, musel mít speciální klíč. „Máte klíč v kapse? Podívejte se do kapsy.“ „Vy nechcete, aby vás se mnou viděli?“ Franny opřela Lea Posena do rohu výtahu, kde byl krásně zaklíněný. Prohrabala mu kapsy saka, zvenčí, zvnitřku a potom kapsy kalhot. Tuhle hru hrávaly s Caroline v létě s otcem: jak vyslechnout podezřelého, jak ho prohledat, jestli nemá zbraň, jak otevřít zamčené auto. Fix ve všem hledal příležitost, jak zúročit svou policejní zkušenost, a neváhal se o ni s dcerami podělit. V kapsách Lea Posena našla složený kapesník (vyžehlený, ale bez monogramu), brýle na čtení, krabičku mentolových bonbónů (dva chyběly), nálepku od zavazadla k letence z Los Angeles a peněženku. Začala se v ní prohrabovat. Hotelové klíče teď vypadaly jako kreditní karty. Lidi si je sem někdy dávali. „Hej,“ oslovil ji Leo pobaveně, „vy nechcete, aby vás se mnou viděli?“ Výtah nepříjemně zazvonil, aby je přivítal v třiadvacátém patře: zde se nacházela podlouhlá pohovka, na které se dalo usednout ze všech stran, třímetrové zrcadlo a stolek se staromódním domácím telefonem. Franny stiskla pětku. „Nechci, aby mě s vámi viděli.“ 101
Patchettová_Společenství_vnitřek.indd 101
23.05.2019 13:03:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262515
Lehce se dotkl všech kapes v saku, aby zjistil, jestli něco nevynechala. „Jsem vám na obtíž.“ „Předvedl jste se s peněženkou v baru, dal mi vysoké dýško, a teď s vámi jdu na pokoj. Servírky dostávají za tohle padáka.“ Samozřejmě mohla zavolat studentskou radu Chicagské univerzity, kde studenti třetího ročníku nabízeli právní pomoc zdarma, v kvalitě odpovídající ceně. Měla tam kamarády. Mohli by ji vzít přednostně. Mohla by jim vysvětlit, že dostala výpověď za nabízení sexuálních služeb, když ve skutečnosti udělala jen to, co by udělal každý student anglické literatury: ujistila se, že se Leo Posen dostal bezpečně do svého pokoje. (Bylo by to přesvědčivé? Nechtěla by se spousta studentek anglické literatury s Posenem vyspat? A co ona? Ona by chtěla? Ne. Nebo alespoň ne v tuto chvíli. Ne. Nechtěla.) Bylo nakonec v nejlepším zájmu univerzity, aby si udržela svoji práci, aby mohla splatit půjčku, ale pak si vzpomněla, že už jim žádné peníze nedluží. Její půjčku už dvakrát přeprodali a nyní ji vlastnil Farmers Trust ze Severní Dakoty. To její půjčku donutili k prostituci. Páté patro se objevilo a zase zmizelo: dveře se otevřely do identické chodby. Teď mířili zase do třiadvacátého. Sledovali v lobby podezřelou činnost výtahů? V jeho peněžence objevila: řidičský průkaz vystavený státem Pensylvánie na jméno Leon Ariel Posen; American Express, MasterCard, Visa, Admirals Club a kartičku do pasadenské knihovny; několik školních fotografií rusovlasé holčičky, která byla čím dál tím starší, jak fotkami listovala; složené účtenky, které Franny nerozložila; a kartičku od zámku hotelového pokoje. Hurá. Franny se na ni zahleděla, karta měla příjemnou zelenou barvu, ozdobným písmem napsané jméno hotelu a na zadní straně magnetický proužek, kterým se otvíral jeden jediný pokoj v tomto hotelu. „Jaké máte číslo pokoje?“ zeptala se. „Osm set dvanáct.“ Dveře výtahu se znovu otevřely. Nazdar třiadvacítko. Franny zmáčkla osmičku. „Ale předtím jste říkal, že nevíte, v jakém bydlíte pokoji.“ „Předtím jsem to nevěděl,“ poznamenal s odvráceným obličejem. Jízda výtahem mu viditelně nedělala dobře. Pokaždé když výtah zastavil 102
Patchettová_Společenství_vnitřek.indd 102
Ukázka elektronické knihy
23.05.2019 13:03:02