vracel sám z Growthu a jak kráčel kolem kaple. Jak zkoušel překonávat strach a jak se vysmíval Bohu.. Bylo to znamení mrtvé duše maminky? Nebo snad byla její smrt trestem za jeho přílišnou troufalost vůči transcendentním silám? Může Bob za smrt svojí mámy? „Ne!!“ zařval dlouze pod nátlakem vtíravých a uštěpačných myšlenek Bob. Podíval se znovu z okna na tmavé výjevy. Zamotala se mu hlava a pak se bezvládně složil na zem. Po nějaké době se probral a nemohl si vzpomenout, jak se octl na podlaze. Všude ho obklopovaly šedomodré přízraky, které v něm vzbuzovaly strach. Nyní již neměl sílu vzdorovat těm nadskutečným jevům - naopak slábl a nakonec podlehl nepopsatelnému kolotoči nevysvětlitelných myšlenek a pohybů, které ho trýznily a vháněly mu slzy do očí. Bob blouznil a nahlas se zpovídal, jako kdyby ho někdo vyslýchal.. Ne, to nemůže být pravda.. Já jsem to neudělal! Máma chodila do práce.. Ona.. ona sama si to způsobila. Já za to nemůžu! Rozumíte? Já za to nemůžu!! Nechte mě být! Nic jsem vám neudělal! Promiňte mi to! Už to.. nikdy.. Bob se při útěku před strachem a vidinami dostal až k hysterickému pláči. Připadal si tak slabý, že už ze sebe nemohl vydat ani hlásku. Věděl, že tady nemůže zůstat. Nashromáždil poslední zbytky své energie, vstal a u tíkal z domu směrem ke svým příbuzným. Cesta se mu zdála, přestože běžel ze všech sil, neuvěřitelně dlouhá. Z černých oblak se spustil vydatný déšť, doprovázený hromy a blesky; Bob se celý smočený vláčel v zimě ke konci své cesty po čtyřech, protože už nemohl, a když uviděl dřevěnou chajdu, ze které se valil dým, oblažil ho pocit bezpečí. Ve spěchu otevřel vrátka a 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262228
ignoroval štěkot psa. Bez váhání zatáhl za kliku ode dveří a vtrhl bez ohlášení do dřevem obložené místnosti. Zaregistroval pouze tetu Amandu, která stála u plotny, ale to mu nezabránilo otevřít další dveře, vejít, zamknout se a vysíleně spadnout V mokrém oblečení na postel. Bob se vzbudil až odpoledne a nemohl si vzpomenout, jak se octl v cizím lůžku. Zaslechl hádku muže a ženy - zřejmě to byla teta Amanda a strýček Cory. Bob se podíval na světle hnědé dveře a rozpomenul se, že je včera zamkl. Lekl se, že se možná hádají proto, že se nemohou dostat do pokoje, a tak okamžitě vystřelil z postele a odemkl je. Dveře se při odemykání pootevřely a už nebylo vhodné je zpátky zavírat. Bob vešel do kuchyně, ve které spatřil dvě beznadějné tváře, jednu soucitnou a druhou přísnou, které na něj zpříma hleděly. „Dobrý den,“ pozdravil nejistě Bob. „Dobré odpoledne,“ odvětil nelítostně Cory, maje ruce za zády. Teta Amanda mlčky seděla, po chvilce se zvedla a střídmě došla k plotně, kde se věnovala přípravě večeře. „Víš, kolik je hodin?“ zeptal se velice ostře strýček. Bob stál provinile na jednom místě a sklopil oči směrem k podlaze. „Zameškal jsi svoji práci,“ upozornil tvrdě Cory. „Ale..“ „Žádné ale! Chápu, že ses ještě pořádně nestačil vzpamatovat z máminy smrti, ale obchod je obchod, to musíš pochopit!“ prohlašoval nekompromisně strýc Cory. Bob už si nedovolil nic namítat. „Zítra budeš pracovat celý den! Jestli se chceš pořádně najíst a chceš u nás bydlet, musíš mě a tetu 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS262228
poslouchat!“ zvyšoval hlas Cory. Bobovi prolétaly hlavou nejrůznější myšlenky. Věděl, že nemá jinou možnost, ale nechtěl, jak strýček uvedl, tady bydlet. Cory naposledy neúprosně pohlédl na Boba a pak odešel ven z místnosti, zřejmě pracovat do dílny, aby dohnal to, co zameškal Bobův smutek truchlící nad smrtí jeho mámy. Bob nevydržel a zařval způli na vzdalujícího se strýčka a z druhé poloviny na tetu, nevinně stojící u pece: „To je přece normální, že když někdo umře, tak hned všichni myslí na obchod a okamžitě pracují od rána do večera! Sakra!“ Bob se zarmouceně usadil na lavici a přikryl si rukama obličej. „No tak,“ konejšila ho zpovzdálí teta, „jestli chceš se strejdou dobře vycházet, tak musíš být poslušný..“ „A já tady stejně nebudu!“ vykřikl znovu Bob a zopakoval pohyb rukou a obličeje. Amanda ho chtěla ze soucitu obejmout nebo dát nějak najevo svou přízeň a pochopení tomuto dospělému, leč stále dětinskému človíčku, ale věděla, že to celou situaci neposílí, a tak se nehnula od své práce. „Kdy bude mít máma pohřeb?“ zeptal se pojednou Bob. „..Nebude mít pohřeb,“ vzdychla hlasitě Amanda a chtěla se dále vyhnout tomuto tématu. „Proč?“ ozval se znovu Bob. „Protože.. Protože na to není dost peněz,“ odpověděla pravdivě Bobova strýně. „A co s mámou udělají?“ „Nevím.. Neptej se.“ Bob se po následující dny nemohl vyhnout své práci, protože strýc 100
Ukázka elektronické knihy