za slabé (Jones, 2006). Pro běžkyně či juniorské běžce může být rychlost 16 km.h–1 příliš vysoká, a proto se k posouzení ekonomiky běhu využívají např. rychlosti běhu 14 km.h–1 nebo 12 km.h–1. Přibližnou ekonomiku běhu pro určitou rychlost běhacího koberce lze stanovit pomocí vztahu: VO2 [ml.kg–1.min–1] = 13,5 × v [m.s–1] – 8,5, tj. např. pro rychlost 12 km.h–1 36,5 ml.kg–1.min–1, pro rychlost 14 km.h–1 44,0 ml.kg–1.min–1 nebo pro rychlost 16 km.h–1 51,5 ml.kg–1.min–1. Alternativou je vyjadřování ekonomiky běhu v rozměru [ml.kg–1.km–1], orientačně lze ekonomiku 170–180 ml.kg–1.km–1 hodnotit jako vynikající, 180–190 ml.kg–1.km–1 jako velmi dobrou, 190–200 ml.kg–1.km–1 jako lehce nadprůměrnou, 200–210 ml.kg–1.km–1 jako lehce podprůměrnou a 210–220 ml.kg–1.km–1 hodnotit jako slabou (Jones, 2006). Tabulka 9.6 Morfofunkční ukazatele u elitních atletek běžkyň: srovnání dle zaměření na krátké, střední a dlouhé tratě (stupňovaný maximální test na běhacím koberci, Heller, nepublikované výsledky) Krátké tratě (n = 14) Střední tratě (n = 28) Dlouhé tratě (n = 14) Věk [r]
Hmotnost [kg] Výška [cm]
BMI [kg.m–2] Těl. tuk [%]
Tukuprostá hmota [kg]
18,7 ± 2,6
18,1 ± 2,6
59,7 ± 4,8
55,6 ± 5,4 a
21,0 ± 1,5
19,6 ± 1.5 a
54,2 ± 4,6
4,4 a
169 ± 5
9,2 ± 4,4
167 ± 4
9,3 ± 1,8
50,3 ±
23,8 ± 3,6 bc 57,1 ± 4,8 169 ± 4
20,2 ± 2,1
6,6 ± 2,7 bc
53,7 ± 3,4 bc
VO2max [l.min–1]
3,16 ± 0,36
3,24 ± 0,34
3,42 ± 0,44 b
Výkon max [km.h–1,5 %]
14,7 ± 1,0
15,5 ± 1,0 a
15,4 ± 1,2 b
VO2max [ml.kg–1.min–1] SFmax [min–1]
VO2/SFmax [ml.kg–1] Vmax
[l.min–1]
DFmax [min–1]
53,0 ± 5,6 195 ± 10
58,0 ± 3,8 a 192 ± 7
59,3 ± 4,4 b 181 ± 9 bc
0,272 ± 0,032
0,304 ± 0,023 a
0,327 ± 0,020 c
57,1 ± 7,3
58,6 ± 8,9
58,2 ± 9,5
104,4 ± 8,2
108,7 ±
15,6 a
103,0 ± 13,4 b
VTmax [l]
1,85 ± 0,21
1,88 ± 0,34
1,80 ± 0,32
Tvent [% výkonmax]
79,4 ± 4,8
75,9 ± 3,0
78,5 ± 2,2
12,4 ± 2,0
12,6± 2,6
11,0± 1,6 bc
Tvent [%VO2max]
Tvent [% SFmax] LAmax
[mmol.l–1]
80,4 ± 4,4
90,9 ± 2,4
77,7 ± 3,8
89,2 ± 2,9
79,8 ± 3,7
90,8 ± 0,9
a =
významný (p < 0,05) rozdíl mezi skupinou běžkyň na krátké a střední tratě, b = významný (p < 0,05) rozdíl mezi skupinou běžkyň na krátké a dlouhé tratě, c = významný (p < 0,05) rozdíl mezi skupinou běžkyň na střední a dlouhé tratě
Jones (2006) uvádí doporučené hodnoty VO2max pro elitní vytrvalostní běžkyně, resp. závodnice světové úrovně okolo 70–80 ml.kg–1.min–1, u běžkyň mezinárodní úrovně cca 60–70 ml.kg–1.min–1 a u běžkyň národní úrovně okolo 55–65 ml.kg–1.min–1, přičemž u juniorek se doporučuje cca 50–60 ml.kg–1.min–1. Výsledky uvedené v tabulce 9.6 u elitních běžkyň 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261989
různého zaměření jsou poněkud nižší než údaje u běžkyň na střední tratě publikované v našich starších studiích, a to VO2max 71 ml.kg–1.min–1, vmax 21 km.h–1 (sklon 5 %) a anaerobní práh na úrovni 83 % VO2max (Heller & Vodička, 2011). Obdobné hodnoty byly publikovány i u elitních keňských běžkyň vytrvalostního zaměření: VO2max 68,6 ± 1,1 ml.kg–1.min–1, vmax 19,9 ± 0,4 km.h–1 (sklon 0 %) a anaerobní práh na úrovni 84,4 % vmax (Billat et al., 2003). V jiné studii Billatová et al. (2001) porovnávala výkony v maratonu a hodnoty VO2peak dosažené v terénním testu, u elitních maratonců (s výkony v maratonu méně než 2 h 11 min) a výkonnostních maratonců (s výkony cca 2 h 16 min.), resp. maratonských běžkyň (2 h 32 min. vs. 2 h 38 min.). Doba maratonského běhu negativně korelovala s hodnotou VO2peak (r = –0,73, p < 0,01) a predikovala z 59 % výkon v maratonském běhu, přičemž ale elitní maratonci vykazovali nižší ekonomiku běhu než výkonnostní maratonci (212 ± 17 vs. 195 ± 14 ml.km–1.kg–1, p < 0,03). U skupiny žen ale mezi elitními a výkonnostními běžkyněmi nebyly zjištěny žádné významné rozdíly v hodnotách VO2peak, rychlosti běhu ani v ekonomice běhu a hlavní rozdíly mezi elitními a výkonnostními běžci a běžkyněmi byly identifikovány v objemech a intenzitách tréninku. V diagnostice funkčních předpokladů se u atletů běžců doporučují vyšetření v průběhu ročního tréninkového cyklu cca po 3 až 4 měsících, tj. např. v říjnu, v lednu, v dubnu a v červnu, což by mělo odpovídat základní periodizaci sportovní přípravy (Jones, 2006). Přitom je výhodné sledovat změny jak maximálních, tak i submaximálních ukazatelů, event. využívat i submaximální pracovní modely definované intenzitou, např. doba trvání běhu na úrovni anaerobního prahu nebo na vysokém procentu VO2max (Heller et al., 1986), nebo odezva na zátěžový model na běhacím koberci s dobou trvání např. 30 min. o individuálně přiměřené intenzitě zatížení (Jones, 2006), přičemž se sledují ukazatele výměny respiračních plynů, srdeční frekvence a koncentrace laktátu v krvi, popř. se provádějí testy laktátové křivky v laboratoři i v terénu. Jak stoupá trénovanost, klesá odezva na zatížení v srdeční frekvenci a koncentraci laktátu v krvi, klesá i poměr respirační výměny RER, což je významné zejména u běžců specializujících se na maraton a dlouhodobé vytrvalostní výkony, kdy nižší hodnoty RER značí vyšší využívání tuků a šetření sacharidů při definované tempové rychlosti běhu.
Literatura Abbasian, S., Golzar, S., Obvani, V. & Sargazi, L. (2012). The predict of RAST test form WANT test in elite athletes. Research Journal of Recent Sciences, 1(3), 72–75. Adamczyk, J. G. (2011). The estimation of the RAST test usefulness in monitoring the anaerobic capacity of sprinters in athletics. Polish Journal of Sport and Tourism, 18, 214–218. Amusa, L. O. & Toriola, A. L. (2003). Leg power and physical performance measures of top national track athletes. Journal of Exercise Science and Fitness, 1(1), 61–67. Baker, J. S. & Bell, W. (1994). Anaerobic performance and sprinting ability in elite male and female sprinters. Journal of Human Movement Studies, 27(5), 235–244. Baker, U. C, Heath, E. M., Smith, D. R. & Oden, G. L. (2011). Development of Wingate Anaerobic test norms for highly-trained women. Journal of Exercise Physiology, 14(2), 68–79. Bar-Or, O. (1987). The Wingate anaerobic test: An update on methodology, reliability and validity. Sports Medicine, 4, 381–394. Berger, N. J. A. & Jones, A. M. (2007). Pulmonary O2 uptake on-kinetics in sprint- and endurancetrained athletes. Applied Physiology, Nutrition and Metabolism, 32, 383–393.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261989
Billat, V. L., Demarle, A., Slawinski, J., Paiva, J. & Koralsztein, J. P. (2001). Physical and training characteristics of top-class marathon runners. Medicine and Science in Sports and Exercise, 33(12), 2089–2097. Billat, V., Lepretre, P. M., Heugas, A. M., Laurence, M. H., Salim, D. & Koralsztein, J. P. (2003). Training and bioenergetic characteristics in elite male and female Kenyan runners. Medicine and Science in Sports and Exercise, 35(2), 297–304. Brandon, L. J. (1995). Physiological factors associated with middle distance running performance. Sports Medicine, 19, 268–277. Coyle, E. F. Integration of the physiological factors determining endurance performance ability. Exercise Sport Science Review, 23, 25–63. Falk, B., Weinstein, Y., Dolan, R., Abramson, D. A., Man-Segfal, D. & Hoffman, J. R. (1996). A treadmill test of sprint running. Scandinavian Journal of Medicine and Science in Sports, 6(5), 259–264. Gratas-Delamarche, A., Le Cam, R., Delamarche, P., Monnier, M. & Koubi, H. (1994). Lactate and catecholamine response in male and female sprinters during a Wingate test. European Journal of Applied Physiology, 68, 362–366. Heller, J. (2005). Laboratory manual for human and exercise physiology. Praha, Karolinum. Heller, J., Novák, J., Šprynarová, Š., Bojanovský, I., Bunc, V., Macková, E., Kučera, V. & Moravec, P. (1986). Kardiorespirační parametry u mladých běžců vysoké výkonnosti. In J. Horák (Ed.) Sborník referátů celostátního sjezdu tělovýchovného lékařství – Klatovy, s. 68–74, Praha, ZR VMO ÚV ČSTV. Heller, J. & Vodička, P. (2011). Praktická cvičení z fyziologie tělesné zátěže. Praha, Karolinum. Heugas, M., Brisswalter, J., Brandet, J. P. & Legros, P. (1995). Evaluation de la capacité anaerobie a partir du deficit d’oxygéne chez des sprinters d’un haut niveau de performance. Science & Sports, 10(4), 189–193. Hill, D. W. (1999). Energy system contributions in middle-distance running events. Journal of Sports Science, 17, 477–483. Jones, A. M. (1998). A five year physiological case study of an Olympic runner. British Journal of Sports Medicine, 32, 39–43. Jones, A. M. (2007). Middle- and long distance running. In Winter E. M. (Ed.) Sport and Exercise Physiology Testing, vol. 1, s. 214–219, London – New York, Routledge. Kaplan, A. & Opatrný, D. (2001). Diagnostika maximálního anaerobního výkonu a následná interpretace v tréninku mladých sprinterů. In P. Slepička & V. Süss (Eds.) Nová generace ve vědě na prahu milénia, díl II, s. 491–495, Praha, Karolinum. Legaz-Arrese, A., Munguia-Izquierdo, D., Carranza-García, L. E. & Torres-Dávila, C. G. (2011). Validity of the Wingate anaerobic test for the evaluation of elite runners. Journal of Strength and conditioning Research, 25(3), 819–824. Lima, M. C. S., Ribeiro, L. F. P., Papoti, M., Santiago, P. R. P., Cunha, S. A., Martins, L. E. B. & Gobatto, C. A. (2011). A semi-tethered test for power assessment in running. International Journal of Sports Medicine, 32(7), 529–534. Londeree, B. R. (1986). The use of laboratory test results with long distance runners. Sports Medicine, 3, 201–213. Máček, M. & Máčková, J. (1996). Platí ještě dnes hodnoty získané v Mezinárodním biologickém programu v letech 1968 až 1974? Medicina Sportiva Bohemica & Slovaca, 9(1), 1–3. Matolín, S. (1993). Atletika. In Havlíčková a kol. (Eds.) Fyziologie tělesné zátěže II, Speciální část – 1. díl, s. 3–42, Praha, Karolinum. Meckel, Y., Atterbom, H., Grodjinovsky, A., Ben-Sira, D. & Rotstein, A. (1995). Physiological characteristics of female 110 metre sprinters of different performance levels. Journal of Sports Medicine and Physical Fitness, 35(3), 169–175. Medbo, J. I., Mohn, A-C., Tabata, I., Bahr, R., Vaage, O. & Sejersted, O. M. (1988). Anaerobic capacity determined by maximal accumulated O2 deficit. Journal of Applied Physiology, 64, 50–60.
100
Ukázka elektronické knihy