samu sebe barbarskému světu.“ Jen o několik let později maršál Pétain veřejně charakterizuje vichistickou Francii jako „společenskou hierarchii… odmítající falešnou představu přirozené rovnosti lidí“.52 Italská politika pochopitelně do značné míry připomínala nacistické názory na rasu a říši. Mezi Hitlerovým a Mussoliniho imperiálním projektem však existovaly dva zásadní rozdíly. Jedním z nich bylo to, že Němci brali rasový exkluzionismus (a ostatně i právo obecně) vážněji než Italové. Norimberské zákony fungovaly mnohem efektivněji než rasové zákony z roku 1938. Druhý rozdíl spočíval v tom, že zatímco „břemeno“ fašismu – stejně jako starších imperialismů – spočívalo v civilizování druhých především mimo Evropu, u národního socialismu to tak nebylo. Bezpochyby právě zpětná proměna Evropanů v barbary a otroky se nejvíce dotýkala citlivosti tohoto kontinentu. Události v letech 1938–40 ukázaly, že typ vůdcovské role, kterou si nacistické Německo přálo zastávat v Evropě, je možné získat kombinací podrobování a „hegemonie“. Vojenský způsob podrobování vedl buďto k anexi – jako tomu bylo v případě Rakouska –, nebo k okupaci: vpád do Čech a Moravy na jaře 1939 se kupříkladu interpretoval jako názorná ukázka důležitosti „fenoménu vůdcovství v mezinárodním společenství“.53 Druhá vídeňská arbitráž ze srpna 1940 – dohoda vyjednaná Hitlerem, jež měla urovnat územní spory ve střední Evropě – byla dokladem možností hegemonie: Německo získalo nárok na rumunskou těžbu ropy, působilo jako regionální arbitr mezi Maďarskem, Slovenskem a Rumunskem a nad německými menšinami v těchto zemích si vytvořilo „opatrovnická práva“. Němečtí komentátoři tento poslední krok vychvalovali jako obrovské vylepšení systému ochrany menšin staré Společnosti národů: „zákony na ochranu této národnostní skupiny“ dávaly „mateřské zemi“ právo zasahovat v případě sporů mezi menšinou a hostitelskou vládou; rovněž proměnily celou „národnostní skupinu“ v kolektivní právní entitu. Tyto právní úpravy však vypadaly mnohem lépe v roce 1940, tedy v době vrcho-
52
53
Baer, Test Case, s. 56; J. Delarue, „La guerra d’Abissinia vista dalla Francia: le sue ripercussioni nella politica interna“, in A. del Boca (ed.), Le guerre coloniali del fascismo, Bari 1991, s. 317–359; E. Weber, „France“, in Rogger, Webber, The European Right: A Historical Profile, s. 97. Citováno in R. Schlesinger, Federalism in Central and Eastern Europe, New York 1945, s. 457–458.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261988
lu německé moci, než o pouhé čtyři roky později, neboť z etnických Němců se stali rukojmí zvratů štěstěny v Hitlerově válce.54 Maloangličanská škola revizionistických historiků opět v posledních letech naznačuje, že anglicko-německá válka nebyla nevyhnutelná. Nebylo snad možné toho ve prospěch appeasementu říct přece jen víc, než připouští následná kritika – a možná přece jen méně ve prospěch Churchillova naléhání na konfrontaci? Co kdyby Polsko v roce 1939 nedostalo žádné britské záruky? Nebo kdyby v létě 1940 nebyly rázně odmítnuty Hitlerovy náznaky mírových snah? Neměl snad Whitehall uzavřít dohodu s Německem, v níž by přijal nacistickou nadvládu nad východní Evropou výměnou za pokračující existenci britského impéria? Neučinil snad něco podobného se Stalinem o několik let později? Jak kdysi skvěle naznačil A. J. P. Taylor, kdyby Hitler byl prostě jen dalším politikem, měly by tyto argumenty určitou platnost. Taylorův rozbor původu války však oslabuje jeho nevšímavost k roli ideologie. Druhá světová válka nezačala v důsledku diplomatického nedorozumění či zmatku ani kvůli Hitlerově falešnosti a licoměrnosti. Vypukla spíš proto, že Hitlerovi oponenti si až příliš pozdě uvědomili, že čelí „střetu dvou světů“. Berlín a Londýn nehrály tutéž hru, i když někteří lidé na obou stranách si to přáli.55 Je pravda, že britské impérium zničily finanční náklady, které si boj s Hitlerem vyžádal. Je však možné pochybovat, že by ho spojení s Hitlerem zachránilo. Samotná německá koloniální agenda dělala Britům velké starosti a rozhodně nebyli ochotní vykoupit nacistické požadavky v Evropě částmi Afriky. Mezi těmito dvěma mocnostmi navíc zela zcela zjevná ideologická propast a nacističtí koloniální plánovači tvrdě kritizovali Brity za příliš laxní rasovou politiku. Jakékoli spojenectví by tudíž bývalo vyžadovalo, aby se Britové vzdali svého liberálně imperialistického přesvědčení (a víry v nepřímé vládnutí) ve prospěch nekompromisního rasismu. Takové spojenectví si představoval Alfred Rosenberg, přední nacistický ideolog – Británie a Německo společně bránící bílou rasu na souši i na moři. To s sebou však neslo neuskutečnitelnou proměnu britských hodnot, kte-
54 55
„Politics and right“, překlad z Europäische Revue, leden 1941, in Ministerstvo zahraničí USA, National Socialism, s. 471–477. A. J. P. Taylor, The Origins of the Second World War, London 1961, passim.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261988
ré byly spíše liberální než autoritářské. Základ britského rasismu – který bezpochyby existoval – spočíval spíše v kultuře než v biologii.56 Ideologickou propast, která se otevírala mezi britskou a německou společností, odhalila reakce šokovaných Britů na zprávu o pogromu během křišťálové noci v listopadu 1938. Tato událost víc než cokoli předtím obrátila britské mínění proti politice appeasementu.57 Během následujících několika měsíců byla britská a francouzská vláda nucena přehodnotit veškerou svou politiku, i když po Mnichovu se objevovala samá špatná znamení. „První část programu pana Hitlera – integrace Němců do Říše – je završena,“ napsal Robert Coulondre, nový francouzský velvyslanec v Berlíně v prosinci 1938. „Teď přišel čas na Lebensraum.“58 Appeasement byl založen na předpokladu, že nacistické Německo v zásadě naplňuje revizionistický program. Vpád do Čech a na Moravu v roce 1939 však byl prvním náznakem toho, že Hitlerovy cíle přesahují pouhou anexi území obývaných etnickými Němci, a rovněž odhaloval Hitlerův opovržlivý postoj k mezinárodním dohodám. Británie a Francie na to reagovaly tak, že se opožděně snažily oživit východní bezpečnostní vazby, které vytvořily ve Versailles, a nabídly Polsku a Rumunsku bezpečnostní záruky. Bylo to však nepřesvědčivé gesto. Okolnosti se od roku 1919 výrazně změnily. Nacistická nadvláda nad bývalým Československem nyní učinila z východní aliance strategický nesmysl a Německu zároveň zajistila značné zdroje, pokud šlo o výzbroj a zlato českého státu. Mezi Paříží a Londýnem na jedné straně a mezi Varšavou a Bukureští na straně druhé nedošlo k žádné seriózní koordinaci vojenských plánů. A co hůř, byla obnovena moc Ruska, čímž se zjevil přízrak německo-sovětského dělení kořisti na východě. Zaslepenost antikomunismem – stejným antikomunismem, který vedl lorda Halifaxe k tomu, aby přivítal Německo jakožto „baštu proti bolševismu“ – měla za následek to, že Britové ani Francouzi neučinili žádný vážný pokus o dosa56
57
58
W. Schmokel, Dreams of Empire: German Colonialism, 1919–1945, New Haven, Connecticut 1964; Stoecker (ed.), German Imperialism in Africa; G. L. Weinberg, „German colonial plans and policies, 1938–42“, in World in the Balance, London 1981, s. 96–136. J. S. Huxley, A. C. Haddon, We Europeans: A Survey of „Racial“ Problems, London/New York 1936; obecněji E. Barkan, The Retreat from Scientific Racism: Changing Concepts of Race in Britain and the United States between the World Wars, Cambridge 1992. Citováno P. Kluke, „Nationalsozialistische Europaideologie“, Vierteljahtreshefte für Zeitgeschichte, 3: 3, 1955, s. 240–269.
100 Ukázka elektronické knihy