svobodné a rovnoprávné. Okamžitou reakcí Spojených států (a samozřejmě také Izraele), zdvořile následovaných Evropou, bylo přijetí tvrdých sankcí vůči Palestincům za to, že špatně volili. To není nic nového. Je to zcela v souladu s obecnými principy uznávanými oficiální odbornou veřejností; Spojené státy podporují demokracii tehdy a jen tehdy, pokud se výsledky shodují s jejich strategickými a ekonomickými cíli – žalostný závěr neoreaganovce Thomase Carotherse, nejdůkladnějšího a široce uznávaného odborného analytika iniciativ na „podporu demokracie“. Ze širšího úhlu pohledu je zřejmé, že Spojené státy zastávaly čtyřicet let odmítavý postoj k izraelsko-palestinským jednáním, blokovaly mezinárodní konsenzus volající po politickém řešení za podmínek až příliš dobře známých, než aby vyžadovaly opakování. Západní mantra zní, že Izrael se pokouší o vyjednávání bez předběžných podmínek, zatímco Palestinci za takových okolností jednat odmítají. Mnohem výstižnější je pravý opak: Spojené státy a Izrael vyžadují přísné předběžné podmínky, které jsou navíc navrhovány tak, aby zajistily, že vyjednávání povedou buď k palestinské kapitulaci v klíčových otázkách, nebo nepovedou nikam. První předběžnou podmínkou je, že na jednání musí dohlížet Washington, což má asi takový smysl jako požadovat, aby na vyjednávání o řešení konfliktu sunnitů a šíitů v Iráku dohlížel Írán. Seriózní rozhovory by musely probíhat pod záštitou nějaké neutrální strany, přednostně takové, která má jistou mezinárodní vážnost – možná Brazílie. Tato vyjednávání by hledala řešení konfliktů mezi dvěma protivníky: na jedné straně Spojené státy a Izrael, na druhé straně většina světa. Druhou předběžnou podmínkou je, že Izraeli musí i nadále zůstat svoboda rozšiřovat své ilegální osady na Západním břehu Jordánu. Spojené státy těmto akcím teoreticky oponují, ale jde jen o jemné klepnutí přes prsty, zatímco dál pokračují v poskytování ekonomické, diplomatické a vojenské pomoci. Když Spojené státy vznesou nějaké, i omezené námitky, izrael ské akce to velice snadno zastaví, jako v případě projektu zóny E1, jež by spojila tzv. Velký Jeruzalém s městem Ma’aleh Adumim, a prakticky by rozdělila Západní břeh na dvě části. Tento projekt měl pro izraelské plánovače napříč politickým 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261986
spektrem velkou prioritu, ale poté, co byly ve Washingtonu vzneseny určité námitky, se Izrael musel uchýlit ke kostrbatým opatřením, jež vedly ke stažení projektu.192 Předstírání opozice dosáhlo úrovně frašky v únoru 2011, když Obama vetoval rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která žádala realizaci oficiální politiky USA (a také připojovala nekontroverzní zjištění, že samotné osady jsou ilegální, zcela bez ohledu na jejich rozšiřování). Od té doby se o ukončení rozšiřování osad, které pokračuje se záměrnými provokacemi, mluví jen málo. Když se však izraelští a palestinští představitelé připravovali na setkání v Jordánsku v lednu 2011, Izrael oznámil novou výstavbu v Pisgat Ze’evu a Har Homě, v oblastech na Západním břehu Jordánu, které prohlásil za součást většího, rozšířeného areálu Jeruzaléma, již anektovaného, osídleného a budovaného jako hlavní město Izraele, což je všechno hrubým porušením přímých nařízení Rady bezpečnosti OSN.193 Další kroky dále posunují ten nejdůležitější záměr, jímž je oddělení veškerých enkláv na Západním břehu, které budou ponechány palestinské správě, od kulturního, obchodního a politického centra palestinského života v bývalém Jeruzalémě. Je pochopitelné, že palestinská práva musí být v americké politice a ve veřejné rozpravě marginalizována. Palestinci nemají žádné bohatství ani moc. Nenabízejí prakticky nic, co by prospívalo zájmům americké politiky; ve skutečnosti mají zápornou hodnotu jako nepatřičnost, která pobuřuje „arabskou ulici“. Izrael je naopak bohatá země s rozvinutým, zejména vojensky orientovaným průmyslem s pokročilými technologiemi. Po desetiletí byl vysoce ceněným vojenským a strategickým partnerem, zejména od roku 1967, kdy prokázal Spojeným státům a jejich spojenci Saúdské Arábii velkou službu zničením násirovského „viru“ a navázal s Washingtonem své „zvláštní vztahy“ ve formě, která přetrvává dodnes.194 Je to
192
Herb Keinon: EU Condemns Building in Har Homa, Neveh Ya’akov, Pisgat Ze’ev, Jerusalem Post, 6. února 2014.
193
U.S. Daily Warns of Threat of ‚Nasserite Virus‘ to Moroccan, Algerian Jews, Jewish Telegraphic Agency, 21. února 1961.
194
Debbie Buchwald: Israel’s HighTech Boom, Focus Quarterly 2, č. 2 (2008).
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261986
také rostoucí centrum pro americké investice do vysoce rozvinutých technologií. Průmysl těchto technologií – a zvláště vojenský průmysl – obou zemí je ve skutečnosti velmi úzce propojený.195 Kromě těchto elementárních úvah o velmocenské politice existují také kulturní faktory, které by neměly být přehlíženy. Křesťanský sionismus v Británii a ve Spojených státech dávno předcházel židovskému sionismu a byl významným elitním jevem s jasnými politickými implikacemi (včetně Balfourovy deklarace, jež z něj byla vyvozena). Když generál Edmund Allenby dobyl za první světové války Jeruzalém, byl americkým tiskem pozdravován jako Richard Lví srdce, který nakonec dovedl k vítězství křížovou výpravu a vyhnal pohany ze Svaté země. Dalším krokem vyvoleného národa byl návrat do země, kterou mu Bůh zaslíbil. Tajemník prezidenta Franklina Roosevelta pro vnitřní záležitosti, Harold Ickes, vyjadřoval všeobecný názor elity, když popisoval židovskou kolonizaci Palestiny jako úspěch, „který nemá srovnání v dějinách lidského rodu“.196 Takové postoje nacházely snadno své místo v doktrínách založených na Prozřetelnosti, jež byly výrazným prvkem lidové i elitní kultury od počátků této země a vycházely z víry, že Bůh má pro vývoj světa nějaký plán a že Spojené státy jej pod Božím vedením uskutečňují, jak to vyjadřovala dlouhá řada vedoucích činitelů. Hlavní lidovou silou je navíc ve Spojených státech evangelikalismus. Mnohem blíže k extremismu je fundamentalistický evangelikalismus, který má ohromný dosah mezi lidmi, byl povzbuzen vyhlášením Státu Izrael v roce 1948 a znovu dokonce ještě více oživen dobytím zbytku Palestiny v roce 1967 – což všechno jsou z jeho hlediska znamení, že konec časů a druhý příchod Krista se blíží. Tyto síly nabyly zvláštního významu v Reaganově době, když republikáni zanechali předstírání, že jsou politickou
195
Noam Chomsky: Making the Future. Occupations, Interventions, Empire and Resistance, San Francisco: City Lights Books, 2012, s. 251.
196
Peter Beaumont: Israel Outraged as EU Poll Names It a Threat to Peace, Guardian, 19. listopadu 2003, výzkum prováděný Taylor Nelson Sofres /EOS Gallup Europe, který proběhl 8.–16. října 2003.
100 Ukázka elektronické knihy