znovu stavět jako cíle masy (např. křížení). Co si s tím počne umění? Oslavuje individuum, tj. člověka.“240
Stačí si nalistovat 2. oddíl Burckhardtovy knihy o renesanci a hned se ukáže, odkud vítr vane.241 Antropologický obrat má však pro Nietzscheho mnohem hlubší význam: nové vzdělání vyvolané oživeným zájmem o antiku vyžaduje nové umění! A tedy i nového diváka. Ačkoli se Nietzsche stále považuje za „‚kritika‘ zrození renesance, ve které posluchač určuje umělecké dílo“242, jak si poznamenal o několik poznámek výše, stále intenzivněji pochybuje o tom, zda si lze s touto moralizující perspektivou vystačit. Úhelný kámen pochybností leží v názoru, že renesančního diváka lze klást analogicky k divákovi řecké tragédie. S tímto předpokladem je psána třetí část Zrození tragédie; od Euripida do 15. století neproběhla žádná antropologická přeměna, renesanční člověk je týmž člověkem, který zničil řeckou tragédii. Lze ale vymazat ze zkušenosti celý středověk a domnívat se, že požadavek na bytostnou přeměnu člověka vznáší teprve soudobý německý duch? Nietzsche se nemohl rozhodnout. Na počátku roku 1872 se ještě snaží přesvědčit sám sebe, že renesan ční objev individua přinesl pouze umocnění tendence, jež stála na počátku konce řecké tragédie: „Obnovení vážnějšího pohledu na svět: až do nynějška stojíme pod působností renesance. Naše hudba, naše filosofie vyznačuje novou říši. Odhalujeme, že německý génius se potřebuje osvobodit také od optimistického světa renesance.“243 240 241
242 243
KSA, 7, N, 9[107], s. 314. K tomu viz např.: „Patnácté století je především a zejména stoletím všestranného člověka. Není životopisu, který by neuváděl významné vedlejší zájmy příslušné osoby, překračující rámec pouhého diletantismu. Florentský obchodník a státník je zároveň často učencem znalým obou starověkých jazyků; nejslavnější humanisté museli jemu i jeho synům přednášet Aristotelovu politiku a etiku; skvělého vzdělání se dostávalo i dcerám domu, ostatně právě v těchto kruzích především musíme vůbec hledat počátky vyšší soukromé výchovy.“ KRI, s. 106. KSA, 7, N, 9[103], s. 311. KSA, 7, N, 14[9], s. 377.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261985
Ve výrazech „říše“, „německý génius“, „optimismus“ slyšíme výrazně wagnerovský patos. A o Wagnera zde opravdu bezprostředně běží, neboť jak uvidíme, čtvrtá Nečasová úvaha je vystavěna právě na protikladu lidu a individua. Nietzsche stál před dilematem: buď wagnerovsky moralizovat ve jménu německého ducha, nebo se obrátit k otázce, jakými mechanismy je jednotlivec zapuštěn do svého morálního cítění. Připustíme-li, že mezi euripidovsko-sókratovským divákem a uměleckým laikem renesance došlo k radikální antropologické přeměně, musíme nechat německého ducha coby případného modelového čtenáře/posluchače Wagnera stranou a ptát se, co transformaci člověka způsobilo a podmiňovalo. A jaké důsledky to s sebou přináší pro kulturu jako takovou. Problém vytvoření nové kultury se přetváří na obecný problém morálky. V první Nečasové úvaze je koncepce obecného ducha národa definitivně zpochybněna. Vítězství Německa nad Francií v roce 1870 nepřineslo nadvládu německé kultury nad francouzskou. Spíše naopak.244 Válečný úspěch dodal Němcům pocit uspokojení, což pro kulturu znamená stagnaci, jejímž reprezentantem je filistr. A filistrovství znamená: již se dále netázat po úrovni kultury, nýbrž legitimizovat dosažný stav. Je to propaganda, která odmítá myšlení, přinejmenším odlišné myšlení. Nietzsche nahlédl, že hřímání pro jakousi intencionalitu národního ducha se vždy rozmělní do povrchní obecnosti. A ta má velké množství obhájců, kteří se ne ptají po „kvalitě“ života ve smyslu způsobu myšlení a jednání. Zde mají původ ctnosti, jež promlouvají „hřměním a nebeskými ohňostroji“245, Nietzschovi ale již v roce 1873 pomalu začala vzcházet Zarathustrova moudrost, která ví, že „hlas krásy však promlouvá tiše“246. Interpretaci kultury bylo třeba položit nový základ. Nikoli rámusení halasné ctnosti, nýbrž jedině otázka, jak jsou fundovány a co je jimi překřikováno, může přinést kýžené rozpoznání toho, 244
245 246
„Za druhé nemůže být v našem případě o vítězství německé kultury z nejprostších důvodů vůbec řeč, protože francouzská kultura existuje jako dřív a my jste na ni jako dřív závislí.“ NÚ, I, s. 9; srv. KSA, 1, s. 160. Z, „O ctnostných“, s. 83; srv. KSA, 4, s. 120. Tamtéž.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261985
jak vystavět novou kulturu. Před Nietzschem se pomalu otevírá bytostný filosofický problém a tuší, že: „Nejtišší slova to jsou, jež přinášejí bouři. Myšlenky, jež se blíží na nohách holubičích, řídí svět.“247 Národ ale stojí na nohou obrových, jeho ctnosti a neřesti jsou vždy relativní, resp. perspektivní. Z obecnosti lze vyvodit cokoli, a proto může implikovat pouze kulturu průměrnosti. Kde ovšem hledat ona „nejtišší slova“, jež neustále promlouvají ke kaž dému, ačkoli je nikdo neslyší? Nietzschovi trvalo nejméně 10 let, než si tuto otázku dostatečně ujasnil. O to přesvědčivěji ale zní jeho odpověď: naším novým úkolem je vzít konečně vážně morálku.248 Vystopovat za Nietzschovým odvratem od Wagnerovy představy národního ducha jako garanta a nositele kultury Burck hardtovo působení není příliš náročné. Wagner stavěl germánství do protikladu k celé latinské kultuře, za jejíž vrchol považoval renesanci. Burckhardt naopak podobnou paušalizaci radikálně odmítal a považoval ji za metodologicky naprosto scestnou: „Snad je možno indikovat mnoho kontrastů a odstínů rozdílnosti mezi různými národy, ale lidskému náhledu není dáno postihnout rovnováhu celku. Konečná pravda se zřetelem na charakter, vědomí a svědomí národa zůstává na věky tajemstvím; už jen z toho důvodu, že jeho chyby mají i druhou stránku, kde se jeví jako zvláštnosti nebo dokonce přednosti. Musíme nechat ty, kteří nacházejí zálibu v šíření povrchních odsudků celých národů, aby tak po libosti činili. Evropané se mohou navzájem týrat, ale ne soudit jeden druhého. Velký národ, protkaný 247 248
Z, „Nejtišší hodina“, s. 134; srv. KSA, 4, s. 189. „Morálka dosud zjevně nebyla vůbec problémem; byla spíš právě tím, v čem se po všech sporech, rozporech a nedůvěře spolu všichni shodli, posvěcené místo míru, kde si myslitelé odpočali i od sebe sama, kde se nadechli a ožili. Nevidím nikoho, kdo by se odvážil provést kritiku hodnotových soudů morálky; postrádám v tomto bodě dokonce i experimenty vědecké zvědavosti, zhýčkané pokusné obrazivosti psychologů a historiků, která problémy snadno předjímá a chytá v letu, aniž by přesně věděla, co tu zachytila… Nikdo tedy dosud nezkoumal hodnotu onoho nejslavnějšího léku, nazývaného morálkou: k tomu je na prvním místě třeba, aby tato hodnota byla už jednou – zproblematizována. Nuže vzhůru! Právě to je naším dílem.“ RV, 345, s. 204–205; srv. KSA, 3, s. 578–579.
100
Ukázka elektronické knihy