za zkoušku. Přečetla jsem jedno, které radilo otrávené zranění rozříznout, obalit rozmarýnem a kůrou z citronu a udělat něco, pro co pisatel použil pojem zadýchnout. Drak se na toto téma vyjádřil čtyřmi hustě psanými stránkami poznámek a přikreslil řádky, na něž zapsal téměř pět tuctů variací — tolik rozmarýnu, suchého či čerstvého, tolik citronu, s dření či bez ní; ocelový nůž, železný nůž, takové či onaké zaříkávání. Nezapsal, který pokus vyšel lépe a který hůř, ale když si s tím dal tolik práce, k něčemu to dobré být muselo. Já jsem teď potřebovala pouze něco, co by mu ulevilo natolik, aby byl schopen třeba jen několika málo slov, aby mě nějak nasměroval. Bleskurychle jsem seběhla do kuchyně a vyhledala velký svazek zavěšeného rozmarýnu a citron. Popadla jsem čistý loupací nůž a několik čerstvých utěrek a do hrnce jsem slila horkou vodu. Potom jsem zaváhala. Zrak mi padl na velký sekáček položený na kamenné krájecí desce. Kdybych nemohla udělat nic jiného, kdybych mu nedokázala dodat sílu, aby promluvil — nevěděla jsem, jestli bych to zvládla, jestli bych mu dokázala useknout ruku. Ale viděla jsem Jerzyho na posteli, jak se chechtal, hotový netvor, tak vzdálený tomu tichému, sklíčenému muži, který na mě vždycky v uličce zamával; viděla jsem Krystyninu propadlou tvář. Polkla jsem a sekáček uchopila. Oba nástroje jsem nabrousila a přitom zarputile na nic nemyslela, nakonec jsem všechno vynesla nahoru. Okno i dveře byly dokořán, ale i přesto se v mém malém pokoji začínal rozlévat odporný puch hniloby. Žaludek se mi z něj doslova zvedal děsem. Měla jsem za to, že nesnesu pohled na Draka zasaženého nákazou, všechny jeho ostře řezané rysy uhnilé, ostrý jazyk proměněný v cosi, co dokáže pouze výt a vrčet. Rychleji dýchal a měl přivřené oči. Byl příšerně bledý. Pod ruce jsem mu umístila utěrky a přivázala je kouskem provázku. Odloupala
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261979
jsem široké pásy citronové kůry, ze stonků jsem odtrhala lístky rozmarýnu, všechno jsem to rozdrtila a hodila do horké vody, aby se do vzduchu vznesla líbezná silná vůně a zapudila ten obludný puch. Potom jsem si skousla ret, sebrala odvahu a loupacím nožem jsem rozřízla opuchlou ránu. Vyrazila z ní zelená vazká jícha. Ránu jsem zalévala mnoha hrnky horké vody, dokud nezůstala čistá. Nabírala jsem hrsti vyluhovaných bylin a kůry a pevně je na ni uplácávala. V Drakových poznámkách se zadýchnutí zranění nijak nevysvětlovalo, takže jsem se sklonila a zaklínadla na ně vydechovala, zkoušela jsem jedno po druhém, až mi přeskakoval hlas. Žádné mi dobře nesedělo v ústech, byla těžkopádná a měla ostré hrany, nic se nedělo. Zdrceně jsem se znovu zadívala na původní rukopis, byl tam řádek s textem: Kai a tihas, zpívané, jak se patří, bude mít zvláštní účinnost. Všechna Drakova zaříkadla měla různé varianty těchto slabik, ale byla ověšena dalšími, vytvářela s nimi dlouhé, složité fráze, které se mi šmodrchaly na jazyku. Místo toho jsem se raději sklonila, pořád dokola zpívala Tihas, tihas, kai tihas, kai tihas a zjistila jsem, že padám do melodie narozeninové písně o stoletém žití. Zní to směšně, ale měla jednoduchý a povědomý rytmus, který mě utěšoval. Už jsem nemusela přemýšlet o slovech; ta mi plnila ústa a přetékala z nich jako voda z hrnku. Zapomněla jsem na Jerzyho šílený smích a to zelené ohavné mračno, které v něm utopilo světlo. Vnímala jsem pouze nenucený pohyb písně a vzpomínku na smějící se tváře shromážděné kolem stolu. Nakonec se kouzla přece jen rozproudila, ale ne tak, jako když je ze mě v jednom přívalu vytáhlo Drakovo zaklínací učení. Spíš se mi zdálo, jako by se zvuk zpěvu stal proudem vytvořeným k tomu, aby kouzla unášel, a já jsem stála na břehu vody se džbánem, který nikdy nevyschl, a vylévala jsem do rychlého proudu tenký stříbrný pramínek.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261979
Pod mýma rukama silně vzlínala sladká vůně rozmarýnu a citronu, přebíjela puch hniloby. Z rány začínalo vytékat ještě větší množství jíchy, až jsem se skoro lekla, jenže Drakova ruka vypadala pořád lépe — z kůže mizel odporný nazelenalý odstín, tmavé a opuchlé žíly se stahovaly na původní místo. Docházel mi dech, ale kromě toho jsem nějak vycítila, že jsem skončila, že jsem odvedla svou práci. Zaříkávání jsem jednoduše uzavřela, o tón jsem zvedla a klesla hlasem. Na konci jsem si už jen broukala. Zářivý svit v místě, kde si Drak svíral loket, sílil, jasněl a najednou mu ze sevření vyrazily tenké čáry světla, ubíhaly mu žilami, šířily se jimi jako větvičky. Hniloba mizela, tkáně vypadaly zdravě, obnovovala se mu kůže — sice do své obvyklé nezdravé bledosti, ale přesto do původního stavu. Vše jsem sledovala se zatajeným dechem, sotva jsem se odvažovala doufat, a potom se mu pohnulo celé tělo. Zhluboka a táhle se nadechl, zamrkal na strop očima, které už opět viděly, a postupně, jedním prstem po druhém, začal uvolňovat ocelové sevření svého lokte. Už jsem se málem rozvzlykala radostí a ještě jsem nevěřícně a plna očekávání vzhlédla k jeho tváři, na rty se mi už dral úsměv, ale potom jsem si uvědomila, že na mě civí s výrazem ohromeného rozhořčení. Ztěžka se zvedl z polštářů. Stáhl si z ruky placku z rozmarýnu a citronu a nevěřícně ji podržel v pěsti, potom se naklonil a z pokrývky na svých nohou popadl maličký deník. Položila jsem si ho tam, abych se na něj při práci mohla dívat. Prohlížel si zaklínadlo, knížku otočil, aby viděl na její hřbet, jako by nedokázal uvěřit svým očím, a potom na mě vyprskl: „Ty nemožná, zatracená, nesmyslná nicko, co jsi to u všech všudy zase provedla?“ S nemalým roztrpčením jsem si sedla na paty. Tohle, zrovna když jsem zachránila nejen jeho život, ale všechno, co mohl být, a celé království před tím, co z něj mohl udělat Hvozd? „Co
100
Ukázka elektronické knihy