Před branami Leningradu
Za můj výkon při tomto úkolu a řadě dalších jsem pak 10. prosince 1940 dostal Železný kříž druhé třídy za statečnost. Ale stejně jsem měl pocit, že už jsem dosáhl něčeho vyššího. Pokud bitva dokáže v jednom dni udělat z chlapce muže, moje zkušenost z toho kopce a pak ze sklepa způsobily, že jsem dospěl opravdu rychle, i když to vlastně byla jenom předehra k tomu, co jsem přestál v následujících letech. Příští den, 27. května, provedly 209. a 220. pluk útok lesnatým územím ve snaze obsadit vesnici Inor, další míli nebo tak nějak za Pouilly-sur-Meuse. Po třech dnech horečných bojů byl Inor stále v rukou Francouzů a naše vyčerpané vojáky ve východní části sektoru 58. divize vystřídala 71. pěší divize. Mezitím po evakuaci britských a francouzských sil na sever od Dunkerque do Anglie počátkem června se celá německá armáda přeorientovala k jihu, aby zaútočila na zbývající francouzské síly. 5. června Německo zahájilo masivním útokem bitvu o Francii. O čtyři dny později 154. pluk zaútočil, aby získal kontrolu nad lesem Bois de la Vache (Les krávy), který hraničil s hlavní silnicí vedoucí na jihovýchod asi míli od Beaumont-en-Argonne. Sotva jsme zahájili postup na jih, začalo na nás opět pálit francouzské dělostřelectvo, ale tentokrát začalo používat plynové granáty. My jsme byli pro takový případ vycvičeni, a tak jsme rychle nasadili plynové masky. K našemu překvapení ale granáty nebyly funkční. Následující zkoumání odhalilo, že tyto granáty byly vyrobené německou firmou Krupp v roce 1918 a dodány Francii jako válečné reparace. Náš útok na Bois de la Vache se setkal s novým zuřivým odporem Severoafrické divize a rychle se zhroutil, takže jsme s velkými ztrátami museli ustoupit. Avšak celkový
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261891
VÁLKA NA ZÁPADĚ
vývoj bitvy o Francii brzy přinutil nepřátelské vojáky před námi připojit se k celkovému francouzskému ústupu na jih. Od 11. června byla cesta pro náš postup opět otevřená.
TAŽENÍ VE FRANCII 11. ČERVNA – 25. ČERVNA 1940 Nyní tažení ve Francii postupovalo dále a pokračovalo rychleji. Jak před námi Francouzi neustále ustupovali, byli naši vojáci a koňmi tažené vozy v neustálém pohybu. Během postupu na jih museli naši vojáci a houfnice zaujmout bojové pozice pouze třikrát či čtyřikrát. Z většiny těchto akcí se vyvinuly jen krátké potyčky netrvající ani hodinu. Obvykle začínaly náhlou palebnou přehradou francouzského dělostřelectva, která donutila naši pěchotu, aby se roztáhla a našla si úkryt. Pokud naše pěchota narazila na významnější obranné pozice jako třeba zakopanou nepřátelskou pěchotu nebo francouzské bunkry, pluk požádal o podpůrnou palbu naši rotu těžkých zbraní. 13. rota pak rozmístila houfnice a munici co nejdále vepředu, aniž by se však ocitla pod nepřátelskou palbou, obvykle půl míle od první linie. Ve většině případů byly naše 75mm houfnice schopné vyřešit jakýkoli problém, který vznikl, a 150mm děla nemusela vůbec zasahovat. Dokud se nezdálo, že odpor nepřítele bude vyžadovat podporu těžkých zbraní, munice se ani nevykládala z vozů. Mezitím koně a kolesny ustoupili několik mil zpět do zadní formace, ale přitom zůstávali v pohotovosti pro rychlé použití houfnic i munice. Obvykle mimo velmi krátká zastavení naše komunikační četa natahovala telefonní linky mezi pozorovatelskými
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261891
Před branami Leningradu
stanovišti vpředu na frontě a dělostřeleckými pozicemi roty, velením roty a plukovním velitelstvím v týlu. Také jsme museli tyto linky stále udržovat v provozu, jelikož byly při nepřátelské dělostřelecké palbě velmi zranitelné. Kvůli informacím o otrávených studnách nám bylo oznámeno, že nesmíme pít místní vodu. Abychom utišili žízeň, začali jsme hledat v domovních sklepech víno. Po krátkém pátrání pár vojáků v mé spojařské četě „osvobodilo“ dřevěný sud vína a vyvalilo ho ven. Když jsme ten těžký sud naložili vzadu na stále jedoucí kolesny, někdo se nahlas zeptal: „No jo, ale jak tu zatracenou věc otevřeme?“ „Já znám odpověď,“ prohlásil jeden voják, vytáhl pistoli Luger a vystřelil do sudu. Tucty se nás okamžitě začaly střídat v řadě za sudem s červeným vínem stříkajícím dírou na silnici, abychom zachytili do pusy ten temný proud, zatímco jsme stále pokračovali v pochodu. Když jsem dorazil ke kostelu v jednom malém měs tečku trochu dál na jih, doslechl jsem se, že se vysoko nahoře ve věži usadili dva francouzští odstřelovači a před pár hodinami zastřelili několik našich vojáků. Jakmile ty dva Francouze chytili, mnozí naši vojáci volali po pomstě za smrt, kterou způsobili našim lidem. Jako trest jeden důstojník našeho pluku určil, že odstřelovači budou několik hodin klečet na betonovém schodišti před kostelním oltářem, než je odvedou do jednoho z našich táborů pro válečné zajatce. 16. června jsme vstoupili do Dun-sur-Meuse asi 15 mil jižně od Beaumont-en-Argonne. Následující den, v den mých dvacátých narozenin, 58. divize dosáhla Verdunu celých dvacet mil dále na jih. Vysoko na kopci byl velký hřbitov z největší a nejkrvavější francouzsko-německé bitvy, který nám připomněl tu katastrofální cenu, kterou
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261891