98
Italské patálie maršála Radeckého
spolu se čtyřmi sty padesáti studenty ze Sieny a Pisy. Tomuto pestrobarevnému uskupení čítajícímu necelých 5100 mužů velel třetím dnem už zmíněný osmapadesátiletý účastník Napoleonových tažení do Španělska a Ruska, Toskánec Cesare de Laugier. Posádka mantovské pevnosti se s touto „pozorovací divizí“, které tehdy ještě velel generál hrabě Ulisse d’Arco-Ferrari, utkala už několikrát. K největší srážce došlo 13. května, kdy obě strany hlásily přibližně stejný počet ztrát, pětatřicet mrtvých a raněných. Informace z těchto bojů nyní posloužily Radeckému a šéfovi štábu Hessovi. „Abych napadl nepřátelské [pravé – pozn. L. T.] křídlo a postoupil s armádou na pláň [u Volty – pozn. L. T.], byl jsem nucen zmocnit se opevněných postavení poblíž Mantovy a Curtatone,“ vysvětlí Radecký. Protože italská postavení ležela za kanálem Osopo Nuovo, znamenalo to zmocnit se tamních dvou mostů. Zatímco v Curtatone a okolí bylo 2000 Italů se třemi šestiliberními děly pod velením plukovníka Giovanniho Campia, v Montanaře velel 2700 Neapolitáncům a Toskáncům se třemi děly plukovník Giuseppe Giovannetti. Zbývajících 1700 mužů střežilo spolu s poslední trojicí děl goitskou silnici poblíž kláštera Le Grazie. Útok bude proveden třemi kolonami. Nejsilnější, pravá kolona osmačtyřicetiletého Felixe kníže Schwarzenberga (8600 mužů a 12 děl Wohlgemuthovy a Benedekovy brigády) se soustředí na Curtatone. Střední kolona, 6200 mužů jeho příbuzného, šestačtyřicetiletého Carla knížete Schwarzenberga, jmenovitě Clam-Gallasova brigáda, obsadí Montanaru. Levá kolona, brigáda Friedricha knížete Liechtensteina (4300 mužů a 6 děl), si vynutí přechod přes kanál Osopo Nuovo přibližně pět kilometrů od Montanary v Boscoldu, odkud pronikne po druhé straně kanálu k Montanaře. Celou akci bude jistit pětitisícová Simbschenova brigáda od křižovatky cest z Governola a Borgoforte. To pro případ, kdyby se Piemonťané pokusili o útok ve směru od Pádu nebo od dolního toku Mincia do levého boku Radeckého armády. Pozdě večer se Bava, kterému už došlo, co se chystá, vypravil z Custozy za králem do nedaleké Sommacampagne. Porada s Karlem Albertem a ministrem války Franzinim trvala do půlnoci. Protože na útok do boku přesunujících se Rakušanů už bylo pozdě, bylo rozhodnuto soustředit všechny dostupné brigády u Goita. Pokud by byl Radecký rychlejší, armáda zaujme postavení sedm kilometrů severněji u Volty.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261858
Pomalu, ale přece
99
Rakouský útok přišel o desáté hodině dopoledne 29. května, přesně ve chvíli, kdy Cesare de Laugier otevíral Bavův v pořadí už čtvrtý dopis. Jeho doručení trvalo rovných devět hodin. Ústup k Voltě, k němuž Bava nabádal, už nebyl v daném okamžiku možný. Znamenal by katastrofu. Krátce předtím se po okrajích silnice z Mantovy do Curtatone rozvinula Benedekova brigáda. Nalevo dva prapory maďarského pluku č. 33 Gyulai, na protilehlé straně dva prapory českého pluku č. 21 Paumgartten. Před nimi řetězce osmi set hraničářů pluku č. 4 Szluiner. Aby vlil elán do žil svých vojáků a hlavně dobrovolníků, de Laugier projel podél asi tři sta metrů dlouhého valu před Curtatone na koni. Doprovázelo ho mohutné volání „Viva l’Italia!“ Pak už se z pásma stromů a keřů před kanálem Osopo Nuovo vynořili z lesa Benedekovi hraničáři. Po malých skupinkách se opatrně blížili ke kanálu. Přitom se ostřelovali s Italy kryjícími se za valem. Občas vypálilo některé ze tří italských děl. Řadová pěchota zůstala o něco více vzadu. „Leželi jsme na zemi v praporních kolonách, zbraně v rukou. Nad hlavami nám hvízdaly stovky střel a voda jezera [Lago Superiore, tvořené Minciem – pozn. L. T.] se v tomto železném dešti jen pěnila,“ vzpomínal kadet Josef Bruna z pluku Paumgartten. Až hodinu po poledni pěchotu dojeli dělostřelci se dvěma dvanáctiliberními houfnicemi a baterií raketometů. Zdržela je stavba provizorních mostů přes kanály, které Mantovu obklopovaly. Jinudy než po cestě nemohli, protože všude kolem byl nejen hustý porost, ale i země nasáklá nedávnými dešti. Kanony i raketomety střílely na vzdálenost asi osm set metrů. Zatímco houfnice pálily do opevnění za kanálem do kamenných domů na okraji Curtatone, obsluhy raketometů bombardovaly vesnici. Toskánští kanonýři jim v tom nebránili. Hned po prvním výstřelu totiž přestaly být dva z jejich třech kanonů bojeschopné. Ludwig Benedek, který okolí Mantovy znal téměř dokonale, vyrazil ke Curtatone s praporem pluku č. 33 Gyulai a dvěma setninami hraničářů nalevo od cesty, kde byla zem přece jen o něco méně bahnitá. Italové je ale dvakrát po sobě odrazili. Přispěl k tomu i de Laugierův protiútok se dvěma stovkami neapolských národních gardistů a dobrovolníků z Luccy. Podařilo se mu proniknout Benedekovi do levého boku, a ten proto raději couvl zpět. Zato pluku č. 21 Paumgartten se vedlo lépe. Několik desítek mužů majora Lilii se uchytilo na okraji Curtatone ve dvou domech na břehu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261858
10 0
Italské patálie maršála Radeckého
Lago Superiore. Bylo to ale za cenu vyšších ztrát, které zaznamenal i prapor plukovníka Dölla. Zatímco průměrně připadal jeden zabitý důstojník na třicet mrtvých řadových vojáků, zde byl tento poměr 1 : 9, jak alespoň tvrdil nyní už kapitán Pimodan. Ten se také nachomýtl k méně známé, odvrácené straně války, k amputaci nohy jednoho z důstojníků pluku Paumgartten. Stal se svědkem i jiného děsivého divadla, a to pozvolného umírání důstojníka s prostřeleným břichem. Svědectví o utrpení řadových pěšáků z Chrudimi Pimodan ve svých pamětech nezanechal. Děly se ale i úplně jiné věci. Zatímco v jednom domě se masakrovali Češi s Italy navzájem, o kus dál ve mlýně našel Josef Bruna během boje několik vojáků od svého pluku Paumgartten popíjejících klidně společně s Italy víno, které jim naléval sám pán domu. Souběžně s Benedekem útočil i Clam-Gallas na Montanaru. Zatímco vesnici čelně ostřelovaly čtyři dvanáctiliberní houfnice a baterie raketometů, dva prapory pluku č. 7 Prohaska ji obcházely společně se dvěma děly a hraničáři pluku Gradiskaner vesnici zleva. Měly se tak vyhnout barikádám mezi domy. Glam-Gallas chtěl Italy v Montanaře jednoduše obejít a donutit je tak ustoupit, nebudou-li chtít riskovat zajetí. Aby jim v tom zabránil, plukovník Giovanetti poslal na ohrožený okraj vesnice k tamnímu hřbitovu a samotě Casa degli Spagnoli majora Beraudiho se šesti sty mužů. De Laugier, který sem mezitím přijel zkontrolovat situaci, řekl Beraudimu, aby se nedal obklíčit a raději se stáhl k Montanaře a pomohl plukovníku Giovanettimu s ústupem. De Laugier si nedělal žádné falešné naděje. Tak to také řekl montanarskému veliteli plukovníku Giovannettimu. Jen co se Cesare de Laugier vrátil do Curtatone, vesnicí otřásl silný výbuch. Jedna rakouská raketa zasáhla vůz s municí a střelným prachem. „Popálení, začernění, ohořelí dělostřelci a vojáci utíkali pryč, křičeli a strhávali si uniformy, jako kdyby zešíleli. Hodně mužů a koní leželo mrtvých a raněných kolem převrácených vozů a mezi rozlámanými koly. Převrácená děla jsme nemohli delší dobu použít,“ popsal de Laugier obrázek, který se mu naskytl. Zatímco přihlížel, jak někteří jeho muži skákali v rakouské palbě do kanálu, aby uhasili doutnající uniformy, jeden důstojník mu podal novou zprávu od generála Bavy:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261858