„Před chvilkou nám poslali zavazadla sem.“ Sáhl do kapsy a vylovil z ní dva klíče od pokoje. „Takhle nás aspoň snadno seženou, kdyby na něco přišli.“ Elizabeth sáhla po telefonu a vytočila známé číslo. Ozval se neznámý hlas: „Ministerstvo spravedlnosti.“ „Tady je Elizabeth Waringová. Chtěla bych nechat vzkaz pro Rogera Padgetta.“ „Postarám se o to,“ odpověděl hlas. „Co mu mám vyřídit?“ „Chtěla bych všechny jeho zprávy z aerolinek za minulou noc a celý dnešní den, které poslal do terénního pracoviště FBI v Denveru. Informace, které jsem žádala předtím, ať mi prosím zavolá do hotelu Constellation.“ „To je také v Denveru?“ „Ano,“ přikývla Elizabeth. „Dám vám číslo.“ Pomalu diktovala číslo z ciferníku telefonu. Potom natáhla ruku a Hart jí podal jeden z klíčů. „Pokoj 256.“ „Mám to,“ oznámil hlas. „Přejete si ještě něco?“ „Ne,“ řekla Elizabeth. „Děkuji.“ Elizabeth seděla na posteli a cítila, jak jí mysl zaplavuje vyčerpání. Zmocňovalo se všech částí jejího mozku, jako když se voda řine do potápějící se lodě. Dělo se příliš věcí najednou, a ona už začínala ztrácet vůli udržet je oddělené. Všechno se jí začínalo plést dohromady a měla to jako v mlze. Už si nedokázala vzpomenout, jestli shromažďuje informace, které by měly vést nějakým určitým směrem, nebo prostě jen shromažďuje informace. Vším tím prostupoval dojem, že tu umírá nějak strašně moc lidí. Bylo na tom něco až neskutečného. Člověk věděl, že umírají, protože mu to někdo řekl do telefonu, ale než se dostal na místo, tak už tam ani nebylo tělo. Přinejlepším tam byl obrys křídou, jako ten na podlaze u jejích nohou. Diskrétní výkonný tým už všechno uklidil, takže tu nezůstal hmatatelný ani reálný pozůstatek násilného trestného činu, pouze otázka; vražda sama jen coby rozumový předpoklad;
100
řeznikuv učeň 304.indd 100
13.2.2019 10:02:26
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261850
a od člověka se očekávalo, že vydedukuje jeho příčiny a následky, počínaje nekonečnou škálou věcí, které mu časově mohly předcházet. Člověk musel pracovat jen se svou schopností vidět spojitosti, vybrat jedinou logickou souvislost, která by mohla vést k tomu, kdo to udělal, a potom po ní pomalu jít a usilovně se snažit každým krokem zrychlovat, aby ho přiblížil k současnému okamžiku, kde na něj ten vrah bude čekat. A celou dobu se samotný čin vrací zpátky, dál a dál do minulosti. Každá věc, na kterou se rozhodnete si posvítit, vám ho ještě víc vzdaluje – stopa jedu? Prověřit záznamy letů, jestli na nich nebyli podezřelí cestující? Zkontrolovat policejní hlášení? Ostatní pokoje v hotelu? Senátorův osobní život? Zahraniční agenty CIA? Svět? Uvědomila si, že Hart jí něco říká. Slova jen narážela na unavené receptory v jejím mozku, které však nebyly dost rychlé, aby je dokázaly dešifrovat. „Cože?“ vykoktala. „Říkám, že bychom měli jít do postele.“ „Moje řeč,“ souhlasila a zachvěla se hřejivou radostí. Potom si uvědomila, že se jeho výzva dala chápat i jinak, a jedna část její mysli tomuto výkladu neprodleně a bez zábran vyšla vstříc. Chybělo málo, a byla by vyhrkla: „Jo, vy jste myslel každý zvlášť, ne spolu.“ Vstala a vyšla ze dveří, přitom se sama pro sebe usmívala. Jako by všechny překážky najednou mizely, všechno se bez varování řítilo svou cestou, i to, o čem do té doby neměla ani potuchy, že to v sobě má. Bude mít o čem přemýšlet. Ne že by to něco znamenalo, ale bylo to zajímavé. Jako sen. Vyšli na parkoviště, nastoupili do Prckova bílého lincolnu a odjeli do Hotelu Marina. V baru, umístěném vzadu nad kasinem, Prcek Norman řekl: „Zaber stůl, odkud je dobře vidět dolů. Hned jsem zpátky.“ „Kam jdeš?“ podivil se. „Vyřídit jeden bleskovej telefonát. Je to ve tvým zájmu, synku.“
101
řeznikuv učeň 304.indd 101
13.2.2019 10:02:26
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261850
Počkal, až se Norman protlačil hloučky gamblerů k řadě telefonů před pánskými toaletami. Sotva tam dorazil, vytočil číslo a obrátil se na něj. Při hovoru se usmíval. Servírka se přes něj naklonila s drinkem pro Prcka Normana. Přitom mu na chviličku položila na rameno své poprsí. Všechno je tady jiné, pomyslel si. Skrytá rozkoš tu byla schválně vlastně mimo dosah, vždycky jako by člověka potkala jen šťastnou náhodou. Nejspíš tu na to dívky mají školení, aby věděly, jak to dělat, jako když se poslední holce v řadě při večerní show v Lidu vždycky během několika posledních taktů vystoupení přetrhne šňůrka u kalhotek. „Na tvoje zdraví, synku,“ pozvedl sklenku Prcek Norman. „Nápodobně,“ opáčil a taky mu připil, ale jen si omočil rty a nechal si kostku ledu cinknout o zuby. Nemělo smysl to přehánět, a on by to rozhodně přepískl, kdyby měl s Prckem držet krok. Kromě toho byl už víc než měsíc na cestě, a na cestě nikdy nepil. Na cestě člověk musí mít jasnou hlavu. Na druhé straně kasina houstl a rostl shluk lidí kolem jednoho ze stolů, kde se hrál craps. Muž, který vrhal kostky, měl na sobě sako, ale košili měl u krku rozepnutou a kravatu si strčil do kapsy. Při dalším vrhu se od stolu ozval lehký výkřik, který se donesl až k baru. Kolem stolu se couralo čím dál víc lidí. Snažili se tvářit nezúčastněně, ale vmísili se do davu a upírali oči na stůl. Z místa, kde seděl, se těžko dalo říct, jestli sázejí, nebo se jen dívají. Krupiérovy rychlé, mechanické pohyby nic neprozrazovaly. Na tu dálku mu jen připadalo, že všichni mají hlad. „Hraješ?“ „Možná pak zkusím štěstí,“ řekl. „Proč se ptáš?“ „Některý lidi v týhle branži hrajou, jiný ne. Henckel jednou za jednu noc prohrál dvacet tisíc. Já osobně jsem neměl hazard moc rád, dokud jsem s prací nepřestal. Připadalo mi to zbytečný. Ale na starý kolena člověk potřebuje kapku vzrušení, ve kterým nejde jen o tělo.“
102
řeznikuv učeň 304.indd 102
13.2.2019 10:02:26
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261850