Pragmatická aliance
97
Silného. Jejich příchod přitom vyvolal ve spojeneckém táboře všechno, jen ne nadšení. Karel Albert se nehodlal dělit o zásluhy za dobytí Prahy s někým jiným, natož se svým švagrem, saským kurfiřtem. Obdobně smýšlel také Friedrich August II. Emoce dosáhly takového stupně, že Rutkowski v první chvíli napsal do Drážďan žádost, aby se mohl i s vojskem vrátit domů. Nakonec se všichni uklidnili a obě spojenecké armády postoupily během 22. listopadu do vzdálenosti šesti kilometrů od Prahy. Během dvou dnů už byla Malá Strana a Hradčany v obležení. O‘Gilvy sem proto přesunul všechny své vojáky. Protože Francouzi vybudovali jižně od města přes Vltavu pontonový most a Mořic Saský spolu s generálem Augustinem markýzem de Ximenès převedli na pravý břeh dvě kolony, posléze putovalo tři sta pěšáků na Vyšehrad. Opevnění Nového Města O‘Gilvy obsadil měšťany a studenty. I tak to bylo zoufale málo, v průměru dvacet mužů na baštu. Stav hradeb byl podle velitele Prahy katastrofální. Byly zanedbané, neodpovídaly potřebám. Se zimou na krku a rakouskou „hlavní armádou“ v zádech spojenečtí velitelé od prvního okamžiku řešili rébus, jak Prahu co nejrychleji dobýt. Zatímco Francouzi byli toho názoru, že se nevyhnou odléhání, Rutkowski, který měl dostatek informací o situaci ve městě i o jeho hradbách, se rozhodl pro přepad. Chtěl zaútočit v noci z 23. na 24. listopad od Belvederu, tedy přes Letnou ve směru „na jezuitský klášter“ na Malé Straně. Kvůli nedostatku času však musel na tuto akci rezignovat. Karel Albert mezitím svolal na 24. listopad válečnou radu. Zatímco Francouzi navrhovali začít budovat obléhací šance a Mořic Saský se vytasil s nápadem svést s blížící se nepřátelskou armádou bitvu, což bylo okamžitě odmítnuto, bavorský kurfiřt zkusil vyjednávat. Vyzval O’Gilvyho, aby mu jeho „budoucí rezidenci“, která mu „podle Boha a spravedlnosti patří“, vydal. Po odmítavé odpovědi Rutkowski spojencům předložil plán, jak se města zmocnit do několika hodin. Klamný útok a masivní dělostřelecká palba upoutají v jednu hodinu ráno pozornost obránců u Říšské (Strahovské) brány. Tři hodiny nato zaútočí Sasové u Karlovy brány v Mariánských hradbách. Další saská kolona mezitím přejde u Velkých Benátek (Štvanice) Vltavu a pronikne na Nové Město. Mořic Saský v téže době zaútočí s Francouzi podle vlastního uvážení na jižní nebo západní část opevnění Nového Města. Pokud to bude možné, „zaútočí skutečně“, nikoli jen proto, aby rozptýlil pozornost protivníka.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261826
98
Sukně proti kalhotám
Jako první vyrazil Mořic Saský. Spolu s podplukovníkem Françoisem de Chevert a kapitánem Françoisem Gastonem de Lévis markýzem de Mirepoix převedli u Zbraslavi po pontonovém mostě tisíc pěšáků a dva tisíce jezdců, většinou dragounů, na pravý vltavský břeh. Mířili do šest kilometrů vzdálených Kunratic, odkud se oba důstojníci rozjeli na obhlídku Vyšehradu, který si vybrali za cíl útoku. Jeho hradby je ale odradily. Pro místo útoku si vybrali Novou bránu, kudy procházela cesta do Kutné Hory. Klamný útok u Říšské brány byl záležitostí francouzského generálporučíka Jean‑Baptista hraběte de Polastron s pěti stovkami infanteristů, dvěma sty jezdců, několika bateriemi a padesáti dělníky. Přesně v jednu spustila děla palbu proti baštám svatého Vavřince a svatého Vojtěcha. Do čtyř do rána vystřelila asi osmsetkrát. Také fyzilíři pálili o sto šest. Každý nafasoval šedesát kusů munice. Příslušníci praporu pěšího pluku Seckendorff jim odpovídali, ale výsledkem byl jediný francouzský granátník zraněný lehce na ruce. O čtvrté ráno zaútočil saský generál hrabě Renard s gardovými granátníky, osmnácti sty mušketýry a osmi stovkami dělníků za podpory dvaceti děl chráněnými šesti sty jezdci. Útok byl veden ve směru od Bubenče u Karlovy brány v Mariánských hradbách obsazených praporem pluku Wallis a dvěma stovkami studentů. V silné palbě opřeli v čele jdoucí dělníci padesát žebříků. Jen sedm mělo dostatečnou délku. Granátníci vylezli nahoru, a třebaže jich několik bylo zabito, včetně jejich velitele generála Julia Friedricha von Weissenbach a šéfa „inženýrů“, dokázali zevnitř otevřít bránu. Tou se dostali za hradby mušketýři, kteří zanedlouho ovládli velkou část Malé Strany. Kolona Mořice Saského došla z Kunratic k novoměstské Nové bráně v době začátku klamného útoku. O půl třetí zvedli francouzští granátníci žebříky. Jen tři byly dostatečně dlouhé. Devět mužů vylezlo nahoru, kde je zahlédla hlídka. Aby nemohla nikoho varovat, proti bráně se rozvinula dragounská setnina, která na sebe přitáhla palbu z hradeb. V tomto hluku lezli nahoru další granátníci. Dva žebříky se pod jejich vahou zlomily, ale hned byly opraveny a Francouzi, podobně jako Sasové na druhé straně Prahy, dokázali bránu otevřít. Do Nového Města vtrhli dragouni následováni pěšáky. S pokřikem „Vive le roi!“ se brzy dostali až na Staré Město a odkud ke Kamennému (Karlovu)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261826
Pragmatická aliance
99
mostu. Tady zastavili před hlavněmi mušket a dvou děl. Další obsadili valy a hradby. Saská kolona, pět praporů, čtyři sta jezdců a devět děl, která útočila přes Velké Benátky, nabrala při přecházení Vltavy velké zpoždění, takže se do města dostala až v době, kdy už Francouzi kontrolovali celé Staré i Nové Město. O‘Gilvy, který byl tou dobou na levém břehu, nedokázal saský útok na Karlovu bránu zastavit. Když se o páté hodině ráno dozvěděl, že Francouzi ovládli celou pravobřežní část města, nařídil kapitulaci a předání bran a Vyšehradu nepříteli. Osobně se pak vzdal Mořicovi Saskému. Celý útok zaplatilo životem dvaadvacet Sasů u Karlovy brány. Raněných byly asi čtyři desítky. Nebyl zabit jediný Francouz. Kolem osmé hodiny ráno Praha vypadala, jako kdyby se nic nestalo. Lidé se věnovali svým povinnostem, jen na ulicích postávali vojáci v šedobílých, bílých a modrých kabátech. Zajatci byli několik dní internováni a poté si je spojenci půl na půl rozdělili. Karel Albert vjel do města následující den hodinu před polednem. Na Hradě v katedrále svatého Víta si vyslechne slavnostní Te Deum. Den poté se u Zbraslavi objevili maršál Törring a generál de Leuville ustupující z jižních Čech před rakouskou „hlavní armádou“. „Tak je přece jen Praha ztracena a následky budou ještě strašnější… Už jsem se rozhodla vsadit vše do hry, abych si zachránila Čechy,“ napsala Marie Terezie hraběti Kinskému. Její „ubohý manžel“, který na dobytí Prahy prý reagoval nadávkami, musel na radu svého mladšího bratra Karla nařídit, aby se „hlavní armáda“ stáhla na linii Německý (Havlíčkův) Brod – Tábor – Písek – Strakonice. Bude tak krýt Khevenhüllerovu připravovanou ofenzivu proti Bavorsku, ale hlavně si bude muset zajistit nové zásoby, které jí rychle docházely. Když se Bavoři a Francouzi pokusili obnovit spojení s Linzem a vyslali za tím účelem do jižních Čech dvanáctitisícový sbor maršála Törringa a generála d‘Aubigné, „velká armáda“ couvla až k Českým Budějovicím a Jindřichovu Hradci. Od Francouzů, kteří se zastavili v Hluboké (nad Vltavou), ji dělilo jen pár kilometrů. Koncem prosince se proto raději stáhli zpátky do Písku. Další francouzsko‑bavorský sbor (generálové Polastron a Birckholz s devíti tisíci třemi sty muži) vyrazil k moravské hranici, kde zaujal linii od Jihlavy po Pelhřimov. Jeho dalšímu případnému postupu na Moravu měl zabránit kníže Lobkowitz, jehož sbor se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261826