98
Anne Franková
„Pro nás je to všechno stará vesta. Víme líp, kudy vede správná cesta.“ Ano ano, tak to chodí, co svět světem stojí. Přiznat své vady se dospělí bojí, vždyť napomínáním druhých se snadno zhojí. Zato cizí komár velbloudem se stává. Nás, tvé rodiče, z toho pobolívá hlava. Jak máme učinit spravedlnosti zadost, když napomínání starších brání uctivost? Kdo však žije se samými starci, musí spolknout ledasjakou lekci. A třebas ta medicína chutná hořce, v zájmu míru se musíš chovat krotce. Časem tu rozhodně neplýtváš, vždyť ctižádostivé plány máš. Čtení knih a učení nudu snadno zahání. Co však volá do nebe, je otázka: „Co na sebe? Šaty tísní, boty tlačí, košilka jen po pás stačí. Tohle přece už možné není, tolik trampot je k nesnesení.“ Kdo o hlavu vyrostl za tu dobu, potřebuje novou garderobu. Kus na téma jídlo se Margot přeložit ve verších ne a ne podařit, a tak ho vynechám. Ale to ostatní, nepřipadá ti to moje říkání hezké? Jinak mě ukrutně rozmazlovali a dostala jsem překrásné věci. Mezi jiným tlustou knihu na mé oblíbené téma, mytologie Hellady a Říma. Na nedostatek cukrovinek si taky nemůžu stěžovat, všichni sáhli do svých posledních zásob. Jakožto benjamínka naší úkrytové rodiny mě skutečně uctili mnohem víc, než mi náleží. Tvoje Anne
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261778
Zadní dům
99
Úterý 15. června 1943
Milá Kitty, stalo se toho ažaž, ale většinou si myslím, že všechno to moje nezajímavé žvanění tě strašně nudí a že jsi ráda, když nedostáváš tolik dopisů. A tak ti ty zprávy vypíšu jen ve stručnosti. Panu Voskuijlovi žaludek neoperovali. Když už ležel na operačním stole a lékaři ho otevřeli, zjistili, že má životu nebezpečnou rakovinu, která už pokročila natolik, že se operovat nedá. A tak mu ten žaludek zase zavřeli, jeho drželi tři týdny na lůžku a dobře ho krmili a pak ho poslali domů. Jen se při tom dopustili neodpustitelné hlouposti, totiž že tomu chudákovi přesně řekli, jak na tom je. Není už s to pracovat, sedí doma obklopen svými osmi dětmi a má těžkou hlavu z blížící se smrti. Je mi ho strašně líto a moc mě mrzí, že nesmíme ven, jinak bych ho rozhodně často navštěvovala, abych ho rozptýlila. Pro nás je pohroma, že nám ten dobrý Voskuijl už nemůže vykládat o všem, co se ve skladu šustne a co se jim tam donese. Byl náš největší pomocník a opora v opatrnosti, moc nám chybí. Příští měsíc jsme na řadě s odevzdáním rozhlasového přijímače. Kleiman má doma načerno malý přijímač, ten dostaneme místo našeho velkého Philipse. Škoda, že tu krásnou kisnu musíme odevzdat, ale dům, kde se někdo ukrývá, k sobě rozhodně nemůže vlastním přičiněním přilákat pozornost úřadů. Malé rádio přirozeně dáme nahoru. K ilegálním Židům a ilegálním penězům se ilegální rádio snese. Všichni shánějí nějaký starý přijímač, aby ho odevzdali místo svého „dodávače odvahy“. A opravdu, když jsou zprávy zvenčí stále horší, pomáhá zázračný hlas rádia, abychom neztráceli odvahu a pokaždé znovu si řekli: „Hlavu vzhůru, vydržet, však tohle nebude trvat věčně!“ Tvoje Anne
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261778
100
Anne Franková Neděle 11. července 1943
Drahá Kitty, abych se, pokolikáté už, vrátila k výchovnému tématu, řeknu ti, že mě stojí ohromné úsilí být nápomocná, laskavá a hodná a dělat všechno tak, aby se z deště připomínek stalo jen mrho lení. Je zatrápeně těžké chovat se tak vzorně k lidem, které nemůžeš vystát, takže to vůbec nemyslíš upřímně. Ale skutečně vidím, že něčeho dosáhnu, když se trochu přetvařuju, místo abych se držela svého starého zvyku říct každému od plic, co si myslím (ačkoliv se na moje mínění nikdy nikdo neptá a nepřikládá mu žádnou váhu). Ovšemže velice často vypadnu z role a při nespravedlnostech nedokážu potlačit vztek, takže se opět po čtyři týdny klevetí o nejdrzejší holce na světě. Nezdá se ti, že jsem někdy k politování? Ještě štěstí, že nejsem žádná bručounka, jinak bych z toho zakysla a neudržela si dobrou náladu. Většinou beru ta kázání s humorem, ale to mi jde líp, když dostává co proto někdo jiný, než když to odnesu já. Dále jsem se rozhodla (stálo mě to dlouhé uvažování), že těsnopis nechám trochu být. Zaprvé abych mohla věnovat víc času ostatním předmětům, a zadruhé kvůli očím, poněvadž s těmi je to děs a hrůza. Začala jsem být silně krátkozraká a už dávno bych měla nosit brýle. (Brr, budu vypadat jak sůva!) Jenže, však víš, kdo se ukrývá, nesmí… Včera celý dům probíral jen a jen Anniny oči, protože mamka navrhla, aby se mnou paní Kleimanová zašla k očaři. Při tomto sdělení jsem zavrávorala, vždyť to přece není jen tak. Na ulici! No jen si pomysli, na ulici! Ani si to neumím představit. Nejdřív jsem se šíleně bála a pak jsem byla ráda. Ale tak jednoduché to nebylo, poněvadž ne všechny instance, které o takovém kroku rozhodují, se na tom hned shodly. Nejprve bylo třeba dobře zvážit všechny obtíže a rizika, třebaže Miep mě rovnou chtěla vzít ven. Došla jsem si už do skříně pro ten šedý kabát, ale byl mi tak malý, jako bych ho měla po mladší sestře. Popustili záložku a nedá se už zapnout. Jsem opravdu zvědavá, jak to dopadne, ale nemyslím si, že na ten plán dojde, poněvadž mezitím se Angličani vylodili na Sicílii a taťka se zase naladil na „brzký konec“. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261778