Komiksariát
Příběhy obyčejných grázlů Ondřej Nezbeda
Jestli má noc nějakou barvu, tak vypadá takhle, napadlo mě. Prohlížel jsem si temně indigové obrazy — svým provedením to opravdu byly spíš obrazy než ilustrace —, na nichž se odehrávaly scény z nočních ulic nějakého italského města. V jedné z nich pořvávala banda výrostků před domem muže z ochranky. Vyšiloval z nich. Scházeli se tu každý večer. Jejich uřvané hlasy se mu v setmělém pokoji zhmotňovaly jako uječené opičí
hlavy s vyceněnými zuby. Autor záběr režíroval jako pohled z ptačí perspektivy, přes parapet, na kterém měl sekuriťák položenou pistoli, a shlížel na tu tlupu dolů. Na další stránce vyběhl ze dveří se vzteklým výrazem v očích a s pistolí v ruce. Jeden ze sotva dospělých chlapců — přezdívalo se mu Tvář, měl ji po nějaké nemoci zkřivenou — se mu však postavil a zmlátil ho. Protože byl v podmínce, skončil nakonec v kriminálu.
↑ Z knihy Esterno notte
Gipi — Esterno notte, četl jsem na přebalu. Jak by se to asi překládalo? Vnější noc? Venkovní noc? Zaujala mě zvláštní technika, jakou italský autor svůj komiks namaloval. Nebyla to tuš, ani akvarel, ani tempera, které jsou v komiksu nejobvyklejší. Teprve při bližším pohledu mi došlo, že to nejspíš bude
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261702
Komiksariát
← Italský tvůrce komiksů Gipi
olej. Komiks sám o sobě je časově velmi náročný druh umění, a tak jsem si neuměl představit, proč si autor navíc zvolil tak obtížnou techniku. Zaplatil jsem za knihu to, co jsem si šetřil na oběd, a posadil se namísto toho do vedlejší kavárny. Bylo to v Barceloně, na Starém městě. Až později jsem zjistil, že jde o jednu z knih renomovaného komiksového autora, držitele několika cen, včetně nominace na komiksovou Nobelovku — Cenu Willa Eisnera. Mezi Pánem much a Zloději kol
Podobný komiks jsem do té doby nečetl. Vybočoval z obvyklých komiksových žánrů. Nebyla to komiksová detektivka, ani autobiografická zpověď, ani komiksový dokument. Spíš prozaické útržky, obrazy, střepy vzpomínek poskládané do šesti povídek. A přestože ta vyprávění byla trochu chaotická, působila neobvykle sugestivně a autenticky. Hrdiny většiny příběhů byli chlapci na hraně dospělosti a většina situací, ve kterých se ocitli, byly násilné. To násilí ale nikdy nebylo explicitní nebo doslovné. Šlo spíš o agresi sociální — násilí mužského, dospělého světa, se kterým byli mladí hrdinové konfrontováni a v němž museli předčasně dospět. Vztahy mezi nimi trochu připomínaly surový, nesentimentální svět románu Pán much, ale autor evidentně usiloval o něco jiného a obecnějšího. Drsné
příběhy těch mladých gaunerů, násilníků a zlodějů přibližoval s empatií k jejich původu a prostředí, ve kterém vyrůstali a v němž mnoho příležitostí stát se někým lepším nedostali. Celý komiks prostupovala atmosféra zvláštní nostalgie, která mi nakonec připomněla spíš film Zloději kol Vittoria De Sica, jenž vypráví příběh o otci, který se živí vylepováním plakátů. Poté co mu ukradnou kolo, se sám musí stát zlodějem, aby uživil rodinu. Gipiho příběhy se sice odehrávaly o třicet roků později — spíš v osmdesátých a devadesátých letech —, ale provázela je stejná sociální empatie. Jeho svět nočních italských ulic mě uhranul. Vrátil jsem se tehdy do komiksového krámku a skoupil všechno, co od Gipiho nabízeli. Ostře řezané tváře
Gipi sám vyrůstal na ulici. Pochází sice z poměrně bohaté rodiny — narodil se v roce 1962 v Pise jako Gianni Pacinotti —, ale v rozhovoru pro magazín Word Without Borders tvrdí, že všechen volný čas trávil venku s bandou právě takových výrostků a zlodějíčků, o kterých ve svých komiksech vypráví. Často zmiňuje, že na velká témata a narativy nemá dostatek imaginace, a proto si většinou vybírá drobné situace a příhody přátel, z nichž mnoho se dostalo do konfliktu s drogovými dealery nebo policií a skutečně skončilo ve vězení. Například jeho komiksová
novela s výmluvným názvem Gli inno centi (Nevinní, 2005) vypráví o muži, který jede spolu se svým synovcem vyzvednout svého dávného přítele propuštěného po dvanácti letech z vězení. Byl odsouzený za napadení policisty, ale Gipi tu v retrospektivních scénách kreslených tuší vysvětluje, co jej k činu vyprovokovalo. Dva policajti si ho vybrali jako obětního beránka poté, co ve městě někdo spáchal teroristický čin… Když se však se svým přítelem konečně potká, zjistí, že ani po tak dlouhé době nenaplňuje jeho život nic jiného než myšlenka na pomstu, s níž ho na jedné liduprázdné pláži opouští, neschopného vrátit se do takzvaně normálního života. Právě za tento komiks Gipi v roce 2006 získal nominaci na Eisnerovu cenu. Nakreslil a napsal pak sice i komiks o pirátech, vytvořil vizuální podobu karetní hry Bruti a prosadil se i jako režisér — jeho film The Last Man on Earth byl v roce 2011 uveden na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Nejsilnější však zůstává právě ve svých realistických komiksových povídkách a románech, v nichž portrétuje své dětství a kamarády z ulic italských měst. Vystupují mezi nimi hlavně Questa è la stanza (2005) o partě kluků, kteří si v garáži pokoušejí splnit svůj sen a zakládají kapelu, nebo Appunti per una storia di guerra (2004) o válce v balkánském městě na hranici Itálie, o níž vypráví skrze osudy tří chlapců. Jeho vizuální styl se od jeho prvotiny Esterno notte příliš neliší. Upustil sice od náročného oleje a své knihy maluje většinou tuší a akvarelem. Jeho sotva dospělí hrdinové však mají stejně ostře řezané tváře a zvláštně ztracený výraz v očích. Širokoúhlé záběry mořských pobřeží, italských přístavů i industriální krajiny dodávají jeho komiksům ojedinělý výraz, naléhavou atmosféru a napětí. Podařilo se mu uspět i v prestižním americkém nakladatelství First Second Books, jen na svůj český překlad a vydání pořád čeká. Autor je novinář a nakladatelský redaktor.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261702
Tři severoirské básnířky v překladu Milana Děžinského
Mraky nad Lough
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261702