Byl to smutný tábor, neboť pro žízeň nemohli spolknout ani sousto potravy. Lhostejně nechali vyhasnout oheň a nikdo nemluvil. Pojednou zaslechli zaharašení suchých větví a všichni se chopili zbraní; byli to však jen věrní sluhové, vracející se s vodou, kterou šťastně nalezli. Ihned rozdělali oheň, uvařili v hrnci, jejž dostali od Mo-Panzy, polévku ze zvěřiny pro bělochy, a potom se vařilo ještě dvakrát pro černochy. Pomalu se již rozednívalo, když hody končily. Ve vesnici Ki-a-Ňama jim domorodci řekli, že do Mo-Sinkobo je jen pět nebo šest hodin cesty. Tak málo! V jejich vzpomínkách to bylo již na okraji civilisace. Domorodci naznačovali, ukazujíce nízko nad obzor, že možno tam doraziti dříve, než slunce zapadne. A tak se Holubovi, přes to, že byli již hodně vysíleni, vydali ihned na další cestu. Zapomněli, že nemohou pochodovat tak rychle, jako zdraví silní černoši. Přišla noc, a ještě byli daleko od svého cíle. Růžena Holubová se opírala těžce o svého manžela; sotva šla, a on sám se jen ztěžka vlekl na svých bolavých nohou. Znovu a znovu musili odpočívat u cesty. Měli potravu, ale byli příliš vysíleni, než aby mohli něčeho požíti. Lomcovala jimi horečka, paní Holubová monotónně vzlykala, a tak táhli africkou nocí. Pojednou doktor Holub pocítil, že její ruce jsou studené jako led, zdálo se, že se zhroutí. Žádný z černochů neměl tolik síly, aby ji mohl nésti. Ale nějak se přece jen potáceli kupředu, i když každý kilometr šli hodinu. Konečně se dovlekli do vsi. Bylo již pozdě
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261692
v noci, ale jejich černoši je předešli a kdekdo byl vzhůru. Připravili jim již lůžka, večeři a poslední kousek cesty je podpírali. V Mo-Sinkobu zůstali den, aby se vzpamatovali; byli úplně vysíleni a paní Holubová ležela v těžkých horečkách. Když se 20. srpna vydali na další cestu, bylo černým sluhům již lépe a tak mohli těžce nemocnou paní Růženu alespoň část cesty nésti. Nyní se již blížili kraji zpola civilisovanému. Potkávali je domorodci, kterým běloch již nebyl něčím nezvyklým a záhadným, ale přesto na ně zírali s úžasem: ještě nikdy neviděli bělochy ve stavu tak zbědovaném! Tito Evropané byli vyhublí, s obličeji popelavé barvy malariků, oblečeni v hadry, jež ani nezakrývaly jejich nahotu, a jejich nohy byly pokryty ranami a boláky. Dne 23. srpna dorazil Holub s ostatními o 11. hodině dopoledne k řece Zambezi, na jejímž druhém břehu byla faktorie (obchod) pánů Westbeche a Warena. Jmenovala se Gazungula podle velkého košatého stromu gazungulského na břehu. Byli plni nadějí, když e v těchto místech přepravovali 3. června k severu. Nyní s tlukoucím srdcem zrychlili krok: zde žijí Evropané a na druhé straně řeky je civilisace, právo a jiné vymoženosti kultury. Ale uvítání, kterého se jim dostalo, bylo velmi chladné. Když vystřelili několikrát na znamení, přeplavil se konečně pan Waren k druhému břehu v železném člunu, který mu Holub kdysi prodal. Byl sice zděšen, když uviděl, jak jsou vyhublí a ubozí, a byl ochoten 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261692
celou výpravu přeplaviti přes Zambezi, ale poskytnout jim nechtěl nic. Nedal jim ani tři gramy chininu, o které jej Holub žádal a na kterém závisely jejich životy. A pokud má zboží na skladě, mohl by prý je přenechat jen po dohodě se svým společníkem, právě nepřítomným. Růžena Holubová se rozplakala, když uslyšela tato necitelná slova. Snad se obchodník bál, že cizinci, jejichž cesta skončila nezdarem, mu nebudou moci nikdy zaplatit, ale i pak bylo jeho jednání neomluvitelné. Holub by byl nejraději ihned odešel a pokračoval v cestě k jihu, ale z ohledu na nemocnou manželku tak nemohl učinit. Konečně po dlouhém vyjednávání se Waren uvolil poskytnout aspoň čtyři ubohé pokrývky, železný hrnec, čtyři plechové talíře a příbory, jednu jehlu, nitě, dva kilogramy hrubého střelného prachu a čtyři libry olova. Odmítal však rozhodně prodat na úvěr ovci nebo kozu a jen po velkém přemlouvání přenechal jim na úvěr 74 kilogramů prosa v ceně asi dvou liber šterlinků. Nyní nastala doba čekání. Bylo nutno počkat, až se zlepší jejich zdravotní stav, až si opatří více zásob a až získají vůz, jenž by je dopravil k jihu. Pomalu se lepšily poměry, v nichž žili. Holub poslal posly ke známým:
k Blockleymu
do
Panda-ma-Tenky,
k misionáři
Coillardovi do Šešeke a k jiným. Ti mu vypomohli, jak mohli. Paní Blockleyová poslala dokonce své sváteční šaty, a tak se mohla Růžena Holubová konečně řádné obléci. Jen sůl, mouka a léky stále ještě 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261692