ani jednou neusmál, takže to, jak se teď díval, nebylo žádné překvapení. Ale Roy Bland patřil k Smileyho objevům, takový dobrosrdečný impulzivní chlapík, zrzavý a mohutný, intelektuálský primitiv, jehož představa o příjemně stráveném večeru byla rozebírat Wittgensteinovu filozofii nad pivem v nějaké hospůdce kolem Kentish Town. Deset let vystupoval jako komunistický pisálek a pohyboval se v akademických kruzích východní Evropy. Teď ho stejně jako Guillama z aktivní služby stáhli, což mezi nimi vytvářelo jakési pouto. Obvykle se zubil od ucha k uchu, plácl člověka po rameni a ovanul ho pachem včerejšího piva; dnes ale ne. „Žádný vtip, kamaráde,“ prohlásil Roy a opožděně ze sebe vymáčkl úsměv. „Jen mě překvapuje, že tě vidím, to je všechno. Tohle patro míváme obvykle sami pro sebe.“ „Bill je tady,“ hlásil Lauder, spokojený, že se jeho předpověď tak rychle potvrdila. Když Haydon vstoupil do pruhu světla, Guillam si všiml podivné barvy jeho tváří. Vypadalo to, jako kdyby se vysoko na lícních kostech nabarvil tvářenkou, ale byly to tmavé, popraskané žilky. Nervóznímu Guillamovi trochu připomínal Doriana Graye. Schůzka s Lauderem Stricklandem trvala hodinu a dvacet minut, tak dlouho se mu to dařilo natahovat, a celou tu dobu se v duchu vracel k Blandovi a Esterhasemu a uvažoval, co je sakra tak žere. „No, teď bych asi měl zajít za Dolphinovou a probrat to ještě s ní, co?“ řekl nakonec. „Známe to, co vždycky nadělá kvůli švýcarským bankám.“ Hospodyňky sídlily o dvoje dveře dál než bankovní. „Tohle si tu nechám,“ dodal a hodil svou propustku na Lauderův stůl. Kancelář Diany Dolphinové byla cítit čerstvým deodorantem; kabelka na řetízku ležela na sejfu vedle výtisku Financial Times. Byla z těch místních vždy upravených nevěst, s kterými se nikdy nikdo neožení. Ano, odpověděl unaveně, papíry k operaci jsou už
102
02care_JEDEN MUSI Z KOLA VEN392.indd 102
17.6.2019 11:22:09
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261685
odeslané Londýnskému středisku. Ano, on ví, že volné zacházení se špinavými penězi se dnes už nepovoluje. „My se na to podíváme a dáme vám vědět,“ prohlásila. V praxi to znamenalo, že půjde do vedlejší kanceláře a zeptá se na to Phila Porteouse. „Tak já to povím Lauderovi,“ kývl a odešel. Jdi na to, pomyslel si. Na pánském záchodě čekal třicet vteřin u umyvadel a v zrcadle sledoval dveře. Na celém patře se rozhostil zvláštní klid. No tak, říkal si v duchu, stárneš, jdi do toho. Přešel chodbu, rázně vstoupil do noční služebny, zabouchl za sebou dveře a rozhlédl se. Odhadl, že má asi tak deset minut času, a usoudil, že zabouchnuté dveře v tom tichu nadělají míň hluku než dveře opatrně zavřené. Dělej. Přinesl si fotoaparát, ale světlo tu bylo hrozné. Okno se síťovou záclonou vedlo na dvůr plný začernalých trubek. Nemohl by riskovat silnější žárovku, i kdyby s sebou nějakou měl, a tak se spolehl na paměť. Zdálo se, že od převzetí moci se tady moc nezměnilo. Během dne si sem chodily místní dívky odpočinout a upravit se, a podle pachu laciných voňavek soudě i to pořád platilo. U jedné zdi stála pohovka, která v noci sloužila jako mizerná postel; byla tu lékárna s loupajícím se červeným křížem na dvířkách a vypnutá televize. Kovová skříň pořád stála na stejném místě mezi telefonní ústřednou a uzamčenými telefony a on zamířil rovnou k ní. Byla to stará skříň, stačil by na ni otvírák na konzervy. Donesl si paklíče a pár dalších nástrojů. Pak si vzpomněl, že kombinace bývala 31 – 22 – 11 a zkusil to: čtyři proti, tři po, dva proti a pak po hodinách až do cvaknutí. Ciferník byl už tak ochozený, že naskakoval skoro sám. Když otevřel dveře, ze dna se vyvalil oblak prachu. Chvíli se vznášel a pak začal zvolna odlétat k ztemnělému oknu. Ve stejné chvíli uslyšel zvuk, který se podobal jedinému tónu zahranému na flétnu: nejspíš venku na ulici zabrzdilo nějaké auto nebo kolečko vozíku se spisy zavrzalo po linoleu; v té
103
02care_JEDEN MUSI Z KOLA VEN392.indd 103
17.6.2019 11:22:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261685
chvíli to ale vypadalo jako některý z těch dlouhých, posmutnělých tónů, z nichž se skládaly Camilliny cvičné stupnice. Hrála přesně tehdy, když se jí chtělo. Na sousedy zvysoka kašlala; zdálo se, že vůbec nemá nervy. Vzpomněl si na ni ten první večer: „Na které straně jsi zvyklý ležet? Kam si můžu dát šaty?“ Pyšnil se tím, jak taktně umí podobné záležitosti zvládat, ale Camilla mu o to nestála, technika byla kompromis, kompromis se skutečností, ona by řekla únik od ní: no dobře, tak tedy jdeme na to. Denní služební záznamy se ukládaly na nejvyšší polici ve vázaných svazcích označených na hřbetě daty. Vypadaly jako rodinné účetní knihy. Sundal dubnový svazek a prostudoval seznam jmen na vnitřní straně desek. Přemýšlel, jestli ho může někdo vidět odnaproti z kopírny, a jestli ano, zda by to někoho zajímalo. Začal procházet jednotlivé záznamy a hledal noc z desátého na jedenáctého, kdy se měla odehrát ta výměna depeší mezi Tarrem a Londýnským střediskem. Hongkong je o devět hodin napřed, připomněl Smiley; jak Tarrův telegram, tak odpověď Londýna odešly mimo běžné úřední hodiny. Na chodbě se najednou ozvaly nějaké hlasy, a on měl dokonce na vteřinu dojem, že mezi nimi rozeznává Allelinův vrčivý skotský přízvuk, jenže na dojmy teď spoléhat nemohl. Měl vymyšlené krytí a zčásti už mu i sám věřil. Kdyby ho chytili, uvěřil by tomu úplně, a kdyby z něj inkvizitoři ze Sarrattu přesto něco dostali, měl ještě připravenou záložní variantu; bez té se nikdy do ničeho nepouštěl. Stejně měl ale strach. Hlasy ztichly a duch Percyho Allelina se vytratil s nimi. Po žebrech mu stékal pot. Kolem prošla nějaká dívka a broukala si přitom melodii z Vlasů. Když tě zaslechne Bill, tak tě uškrtí, pomyslel si. Jestli něco Billa vytáčí k nepříčetnosti, je to takovéhle broukání. „Co ty tady sakra děláš, ty vyvrheli?“ Pak ho pobavilo, když skutečně zaslechl Billův vzteklý řev, jak se nese ozvěnou kdoví z jaké vzdálenosti: „Přestaň si pořád stěžovat. Kdo je to, ten šílenec?“
104
02care_JEDEN MUSI Z KOLA VEN392.indd 104
17.6.2019 11:22:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261685