velikými naběračkami služebné v zástěrách a v šátcích, ale když se dojedlo, musel každý svou misku sám odnést ke dřezu, kde od nich stejné služebné nádobí vybíraly a umývaly. Všechno to řídila Crecilda měkkou, leč energickou rukou; proto neustále svižně pobíhala sem tam navzdory tloušťce, ohromným prsiskům, svalnatým nohám a roztřeseným hýždím. Všimla si teď Juana sama, seděl vedle dvojice z horského Ayacucha, indiáni si povídali kečuánsky. Přišla ho pozdravit a pozvala ho, aby neodcházel hned po jídle, ale zůstal na čaj a na kus řeči. Juan Peineta začal Crecildu uznávat – a měl pocit, že ona jeho také – hlavně poté, co zjistil, že se dlouhá léta pohybovala po šantánech a kabaretech a že stejně jako v jeho případě jí dráhu tanečnice zničil ten démon v kalhotách, ten zpropadený čerchmant Rolando Garro. Crecildin příběh v něm budil lítost, protože byla stejně jako on na světě sama. Měla sice syna, ale ten už ji před drahnou dobou opustil a nebyla s ním vůbec ve styku; chlapec prý odešel hledat obživu do pralesa, což Crecildu trápilo, bála se, že se tam namočil do nějakých nekalostí, do pašování nebo i něčeho horšího: do kšeftování s drogami. Zároveň mu bylo Crecildy líto i kvůli zohavené tváři, dopadla tak, když si dala operativně vyhladit vrásky. Sama mu to vyprávěla a byl to opravdu moc smutný příběh: jedna její kamarádka si dala vypnout kůži na obličeji u plastického chirurga, jistého Pichína Rebolleda, a úžasně omládla. Crecilda si dodala odvahy, že to zkusí také; dokonce si půjčila peníze od banky, aby mohla zaplatit předem, jak chirurg požadoval. A on ji takhle zohavil! Celá opuchla a ztratila tvary, ani nemohla pořádně zavřít oči, protože se jí smrskla víčka. Celý obličej až ke krku ztratil barvu a zmodral, vypadal jako tvář souchotináře nebo mrtvoly. „Ten chirurg a Rolando Garro mi udělali ze života tragédii,“ říkávala, a šibalsky dodávala: „A to jsem se ani s jedním nevyspala.“ Nebyla zahořklá ani zapšklá, naopak si uchovala 107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261664
nadšeného ducha a dokázala se postavit nepřízni osudu s drsným, přisprostlým humorem. To patřilo k věcem, které se na ní Juanu Peinetovi líbily nejvíc: Crecilda uměla nečasu čelit radostně a neštěstí zaháněla hurónským smíchem. Když dojedla první várka strávníků, přišla Crecilda za Juanem a odvedla si ho do malé hovorny, odkud se dalo pozorovat dění v jídelně. Posadili se ke dvěma přichystaným šálkům čaje, a zatímco si povídali, přejížděla Crecilda pohledem rozlehlou jídelnu, jestli všechno jaksepatří klape a nikdo ani nic nevyžaduje její přítomnost. „A co by se stalo, kdyby jeptišky zjistily, že jsi bývalá tanečnice v šantánu a nočňátko, Crecildo?“ „Nic by se nestalo. Bosé karmelitánky jsou moc hodné,“ odpověděla. „Vědí, že to je všechno dávná minulost, pěkně pohřbená. Že teď na stará kolena jsem hotový svatoušek. Každou neděli chodím na mši a k přijímání. Nevidíš, jak se oblékám? No nevypadám taky jako jeptiška?“ Vypadala. Měla na sobě hábit z režné látky, který ji zahaloval od ramen až po nohy, nacpané do páskových sandálů. „Měly byste někdy servírovat taky maso, Crecildo,“ řekl Juan a vychutnával oslazený čaj. „Tuhle zeleninovou míchanici už znám nazpaměť. A to mě paměť zlobí čím dál víc, každý další den zapomínám další věci.“ „Kdybys věděl, co dá práce vykouzlit i takovýhle oběd, Juanito,“ pokrčila rameny. „Je to hotový zázrak. Dárců den ode dne ubývá. A se všudypřítomnou krizí i jeptišky jedí čím dál míň, divže neumírají hlady. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se tahle jídelna zavřela.“ „A co by bylo s tebou, Crecildo?“ „Co by, musela bych jít po žebrotě, Juanito. Protože silně pochybuju, že bych mohla ještě sehnat nějakou práci. Na to, abych se mohla živit nepočestně, už mi ujel vlak.“ 108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261664
„Pak je tu ještě možnost, že by sis mě vzala a nastěhovala se ke mně do hotelu Mogollón.“ „To snad radši žebrotu než takovouhle nabídku k sňatku,“ rozesmála se Crecilda a třepala odmítavě rukou. „Copak si myslíš, že bychom se do toho tvého brlohu všichni tři vešli?“ „Všichni tři?“ podivil se Juan. „No ještě kocour,“ připomněla. „Nevykládej, že zapomínáš i na něho. Jmenuje se Serafín, viď?“ „Ano, Serafín. Víš, proč si myslím, že sem se mnou nechodí? Bojí se, že ho chytí místní tuláci a udělají si z něj kočičí ragú.“ „Prý je to veliká pochoutka, když se dobře uvaří,“ uznala Crecilda. „Ale lidi si můžou vykládat, co chtějí, já bych kočku nevzala do huby ani za nic. Jo, Juane, z jiného soudku, viděl jsi poslední číslo Odhalení?“ „Asi si umíš představit, Crecildo, že jsem si časopis pana Rolanda Garra nikdy nekoupil a kupovat nehodlám.“ „Já taky ne, příteli,“ odpověděla se smíchem a znovu zhnuseně zatřepala pravou rukou. „Ale občas na něj mrknu, když ho vidím vyvěšený v trafice. Takže ty nevíš, jaký skandál teď Garro rozvířil. Neviděl jsi fotky toho milionáře na té vypečené orgii v Chosice. Nikdy bych nevěřila, že se takové fotky můžou zveřejnit. Dokonce je na nich vidět, jak dělá s jednou holkou devětašedesátku.“ „Devětašedesátku?“ povzdechl si Juan Peineta. „Víš, že to jsme nikdy s Atanasií nedělali, Crecildo? Teda pokud se pamatuju. Myslím, že jsme byli oba trochu puritáni.“ „Spíš trochu troubové, Juanito,“ zasmála se Crecilda. „Ani nevíš, o co jste přišli.“ „Hm, možná máš pravdu. A co je to za milionáře na těch fotkách? Někdo odsud, nějaký našinec?“ Přikývla. „Ano, jmenuje se Enrique Cárdenas, inženýr těžař, je prý pořádně v balíku. Z těch fotek jde na člověka strach, Juanito. 109
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261664