20
Ráno jsem se jako obvykle probudil brzy. Tedy přesně v tom okamžiku, kdy slunce vniklo úzkou škvírou do stanu jako dlouhý a žlutý meč. Musel jsem spát nejdéle tak tři hodiny a připadal jsem si odpočatý. Navíc po včerejším experimentu s rusovláskou jsem se cítil velmi posílený. „Tak co, vyspal ses dobře? Jsi při smyslech?“ zeptal se mistr u ranního čaje. „Jsem úplně v pořádku, mistře.“ O mém pozdním návratu včera v noci nepadlo ani slovo. Tak jako v předchozích čtyřech dnech se do studně spustil mistr. Vypadal jako malá černá skvrna, která se ohání lopatou, plní vědro a občas zakřičí „tahéééééj“ směrem nahoru. Byl v pětadvacetimetrové hloubce, ale konec betonové roury vypadal mnohem dál. Občas jsem znervózněl, když jsem ho přes oslňující slunce na dně studny neviděl, ale měl jsem strach, že spadnu, kdybych se ještě více naklonil. Bylo stále těžší tahat plné vědro nahoru. Lano nedrželo napjaté a někdy se stávalo, že se vědro rozkmitalo ze strany na stranu, jako by do něho foukl vítr, a začalo narážet do okolních stěn. Nechápali jsme, proč se tak děje. Protože jsem rumpálem otáčel sám, nemohl jsem vidět, když se vědro zase dalo do pohybu: v tu chvíli začal mistr ze strachu, aby mu vědro nespadlo na hlavu, křičet jako pominutý.
-109-
2_kor_pamuk_280.indd 109
10.04.2019 17:14:18
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261663
Jak se mistr na dně studny vzdaloval a zmenšoval, začal křičet mnohem častěji a pronikavěji. Křičel, protože jsem spouštěl vědro pomalu, křičel, protože mi vyprazdňování vědra trvalo dlouho, křičel, protože ho rozčiloval černý pískový prach, který se vířil při kopání. Neustále mě tak provázel pocit viny. Mistrův křik se přes betonovou rouru postupně měnil na podivné kvílení. Často jsem myslel na rusovlásčin úsměv, na její krásné tělo, na to, s jakým zanícením se milovala. Bylo nádherné na ni myslet. Co kdybych o polední pauze rychle zaběhl do Öngörenu, abych ji viděl? Byl jsem rád, že jsem nahoře na povrchu, ale kvůli horku byla má práce mnohem těžší než ta mistrova. Zvykl jsem si už, že točím rumpálem sám, a ne s Alim, ale občas se mi nedostávalo sil. Dělalo mi potíže zdvihat plné vědro na dřevěnou plošinu. Dříve jsme to opatrně dělali společně s Alim. V tu chvíli bylo třeba vědro opatrně zdvihnout a tím povolit lano, pak spustit lehce dolů a odtáhnout na stranu na dřevěnou plochu. Pro jednoho to bylo velmi náročné. Kromě toho, když člověk vědro zlehka stáhl stranou, aniž ho sundal z háku, začal dolů padat písek, kusy mušlí nebo ulit. Za pár sekund se zdola ozval mistrův křik a bručení. Mnohokrát říkal, že pokud malé kamínky a kousky mušlí spadnou dolů, může ho to vážně zranit, a pokud by mu to spadlo na hlavu, může ho to i zabít. Proto neplnil vědro až po okraj. Ale tím se práce ještě zpomalovala. Byl jsem zpocený jako myš, když jsem musel vysypávat kolečko plné tmavého písku s kousky mušlí a ulit na nové místo. Při návratu jsem slyšel mistrovy káravé výkřiky, ale
-110-
2_kor_pamuk_280.indd 110
10.04.2019 17:14:18
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261663
nerozuměl jsem, co přesně říkal. Jako by zezdola přicházel rozčílený a nespokojený vřískot šamana nebo podzemní stvůry, napůl obra, napůl džina. Z výšky desetipatrového domu nebylo možné vidět, zda vědro je již na dně, nebo ještě ve vzduchu, tak jsem ke konci přestal otáčet, rumpál zajistil a čekal na mistrovo „ještě trochu“. V té hloubce vypadal mistr tak malý a bezmocný! Tak hodinu poté, co jsme se pustili do práce, se mi zatočila hlava. Myslel jsem, že spadnu dolů do studny. Chvíli na to jsem vysypal kolečko a natáhl se na zem. Okamžitě jsem usnul, byť jen na vteřinu. Když jsem se vrátil, ze studny se ozývalo mistrovo burácení. Spustil jsem vědro dolů, ale žádná námitka se neozvala. „Co se děje, mistře?“ zavolal jsem dolů. „Vytáhni mě nahoru!“ „Co?“ „Říkám, vytáhni mě nahoru!“ Vědro bylo těžké, musel v něm jednou nohou stát. Vytáhnout mistra nahoru bylo to nejtěžší. Neměl jsem dost síly. Opřel jsem se do kliky vší silou. Představoval jsem si, že mistr hloubení studny vzdal, vyplatil mi peníze a propustil mě. Já bych popadl své věci a peníze a nejdříve zamířil za rusovláskou, řekl jí, že jsem se do ní zamiloval a že je nutné, aby opustila Turgaye a provdala se za mě. Co by na to asi řekla matka? Rusovláska by se mi určitě vysmála jako dřív, že „by mohla být mojí matkou“. Možná bych si o polední pauze mohl na deset minut zdřímnout pod ořešákem. Když je člověk velmi unavený, desetiminutový spánek je někdy mnohem lepší než spát dlouhé hodiny. Někde jsem to četl. Pak bych zašel za rusovlasou ženou.
-111-
2_kor_pamuk_280.indd 111
10.04.2019 17:14:19
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261663