Jak je moţné, ţe vypadá, jak vypadá, pokud ho moje láska nezměnila? A co se vlastně ve skleněné pohádkové věţi dělo? Kouzla neexistují, pohádky jsou pohádky. Na Zeměkouli proţíváme realitu. Hlavou mi běţelo, jaký by byl problém ho kaţdý den maskovat, aby vypadal jako Jabba Hut. A důvod celé podivnosti? Zatmělo se mi. Fotky na facebooku? Uţijte si sex s mimozemšťanem? Kamery tady máme všude? „Řekni něco, prosím,“ zašeptal. „Vypadni!“ Tohle asi slyšet nechtěl. Zarazil se, ale nevstal. „Kristýno, proboha, mezi námi se přece nic nemění. Před chvílí by sis mě byla vzala za manţela. Já vím, ţe jsem se zachoval jako kretén, neumíš si představit, jak moc mě to mrzí. Ale miluju tě. A ty miluješ mě. Byla jsi se mnou tak šťastná. Dám ti čas, aby sis všechno srovnala. Jenom mi, prosím, odpusť.“ Krabičku s náhrdelníkem mi vtiskl do ochromených dlaní. Ten dotyk mě vzpamatoval. Ucukla jsem, jako kdybych se spálila. „Nesahej na mě! Odejdi. Sbal si svoje věci a zmiz z mého ţivota!“ Nekřičela jsem. Neplakala. Vyslovovala jsem velmi zřetelně a klidně. Neposlechl. Očividně nesouhlasil. Jenţe mně nepřipadalo, ţe bych byla nějak třeskutě paranoidní. Tahle situace neměla s normálem společné ani základní Newtonovy fyzikální zákony. A já jsem nejvíc ze všeho zatouţila po normálnosti. „Kristýno, já tě miluju!“ zabojoval znovu. Zavrtěla jsem hlavou. „Láska neexistuje. Zaměňuje se za ni soubor různých pocitů od hormony řízené touhy po rozmnoţení aţ po chladný kalkul, ale láska jako taková je nesmysl.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261658
„Co to, propána, vykládáš? Zrovna ty? Sama jsi přece říkala, ţe láska je všude kolem nás. Ţe je to základní věc, po které lidé touţí.“ „Co já vím,“ hlas jsem měla tak ledový, ţe z něj mrazilo i mě samotnou, „o Bohu se toho taky napovídalo poţehnaně. Promiň ty mně, ţe jsem pouţila neexistující věc jako argument v diskuzi.“ Odmlčela jsem se. „Prosím, odejdi!“ *** Helča se točila na kancelářské ţidli. Tmavé vlasy měla staţené do ohonu a ten za ní povlával jako ocas za koněm. „Co si vezmeš v sobotu na sebe?“ „Nikam nepůjdu.“ Svým prohlášením jsem jí vyrazila dech a málem i zuby, protoţe prudce zarazila otáčení a sklouzla ze sedáku. Balanc vyrovnala na poslední chvíli. „Si děláš srandu! Tolik jsem se těšila. Uţ týden nemůţu dospat. To mi nemůţeš udělat. Co se stalo?“ Patřím k těm blbcům, kteří nedokáţou rychle vyplodit hodnověrnou leţ a pak ji odprezentovat tak, aby jí uvěřili i oni sami. V průběhu vymýšlení vhodné odpovědi mě skenovala přimhouřenýma očima. „Trable v Ráji? Pohádali jste se s Honzou?“ „No, ve skutečnosti jsme se rozešli.“ Jsem uţ na leccos zvyklá, přesto mě překvapil nepříjemný pocit ztráty a prohry svírající útroby. Ze všech sil jsem zachovávala neutrální výraz. „Ten hajzlík ti dal kopačky?“ vydechla. No ovšem! Jak jinak. „Hele, nechci to rozebírat. Náš vztah stejně neměl budoucnost. Uţila jsem si. O to přece šlo, ne?“ Kacířsky jsem zatouţila po Jarinově 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261658
hysterickém vřískání, které by kamarádku odvolalo na plac. Jak je však v mém ţivotě obvyklé, Bůh se flákal jinde. „Uvař kafe, tohle musíme pořešit,“ přikázala nekompromisně. „Nemusíš být našemu alfa samci po ruce?“ zkusila jsem uboze své neexistující štěstí. „Odjel domů. Prej mu praskla hadice k pračce a vyplavil sousedy.“ Ušklíbla se. „Boţí mlýny melou. Tak povídej, co se stalo?“ S povzdechem jsem vstala a zapnula konvici. Schválně jsem zůstala ke kámošce zády a chystala hrnky. „Nevím, co čekáš zajímavého. Prostě se spakoval a odešel.“ „Ty víš, ţe jsem ho neměla ráda, ale tohle mi k němu nesedí. Ještě řekni, ţe se s tebou rozešel textovkou, a kdyţ jsi přišla domů, byl uţ pryč.“ „Tak to tě potěším. Sehráli jsme výstup jak od Shakespeara.“ Cvakla pojistka a konvice se vypnula. Zalila jsem kávu a otočila se. Postavila jsem šálky na stůl. „Nech si ty rentgenové pohledy od cesty,“ upozornila jsem ji ostře. „Kolik jsi ty sama za poslední měsíc vystřídala maníků?“ „No právě. Nás dvě nemůţeš srovnávat. A zrovna vy dva jste k sobě tak nějak pasovali. Kaţdopádně jsi mu stála za pořádnou hádku. Čím vlastně tenhle propad zdůvodnil?“ „Nebyla jsem ta pravá.“ „Aha. Hm. To je originální. Jak ti potom bylo? Brečelas?“ „Ty bláho, v ţivotě jsem tolik necedila.“ „A kdy se tohle všechno stalo? Předevčírem? Protoţe ještě v pondělí se k tobě před vrátnicí lísal ostošest.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261658