98
F. M . D O S TO J E V S K I J
•
z l o č in a t r est
dobně) a nad žlabem na ohradě byl křídou napsán obvyklý tuze inteligentní nápis: „Sdržování na tomto mýstě se zapovýdá.“ Bylo to tam tedy příhodné už proto, že nemohl vzbudit žádné podezření, když tam zašel a postával. „Tady to tak všecko hodit na hromadu a odejít!“ Ještě jednou se rozhlédl a už i vstrčil ruku do kapsy, ale vtom zpozoroval těsně u vnější zdi, mezi vraty a žlabem, kde bylo sotva metr prostoru, velký neotesaný kámen, asi tak čtvrt metráku těžký, přiléhající přímo na zeď do ulice. Za touto zdí byla ulice, chodník, bylo slyšet přecházení chodců, kterých bylo v těch místech vždy nemálo. Za vraty ho však nikdo nemohl spatřit, ledaže by někdo vešel z ulice, což se ostatně mohlo stát velmi snadno, a proto bylo nanejvýš nutné, aby si pospíšil. Sehnul se ke kameni, pevně oběma rukama vzal za jeho vršek, napjal všecku sílu a kámen převrátil. Pod kamenem byla nevelká prohlubeň a do té ihned začal vyhazovat obsah kapes. Měšec se dostal až navrch, ale v prohlubni bylo přesto ještě dost místa. Pak znova vzal za kámen a jediným pohybem ho překlopil zpátky, takže zapadl přesně do své dřívější polohy, snad se zdál jen nepatrně nadzdvižený. Ale Raskolnikov odhrábl trošku hlíny a přišlápl okraje nohou. Nebylo nic znát. Pak vyšel ze dvora a zamířil k náměstí. Na chvíli ho opět naplnila prudká, téměř nesnesitelná radost, stejně jako předtím na policii. „Stopy zahlazeny! A koho, koho jen by mohlo napadnout, aby hledal pod tím kamenem? Leží tam možná už od stavby domu a stejně dlouho tam ještě bude ležet. A i kdyby se to našlo. Kdo by podezříval mne? Všechno vyřízeno! Žádné důkazy!“ zasmál se. Ano, později se rozpomínal, že se nervózně, chichotavě, tiše a dlouze rozesmál a že se smál celou dobu, co šel přes náměstí. Ale když přišel na K-ský bulvár, kde předevčírem potkal onu dívku, náhle ho smích přešel. Hlavou mu začaly táhnout jiné myšlenky. A k tomu ještě měl pocit, že jen s hrozným odporem projde kolem té lavičky, na níž tehdy, když dívka odešla, seděl a přemýšlel, a že bude dále hrozně trapné setkat se opět s tím kníratým, jemuž tehdy dal dvacetikopějku. „Čert ho vem!“ Šel a roztržitě, nasupeně se rozhlížel. Všechny jeho myšlenky se teď točily kolem jakéhosi ústředního bodu – a dobře si uvědomo-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261655
99
F. M . D O S TO J E V S K I J
•
z l o č in a t r est
val, že to skutečně ústřední bod je a že nyní, právě nyní, se musí s tím ústředním bodem vyrovnat – a že to je dokonce poprvé po těch dvou měsících. „Vykašlat se na to na všechno!“ rozhodl náhle v záchvatu zběsilé zlosti. „Pěkně, moc pěkně začal ten nový život, vykašlat se i na něj! Jak je to pitomé, bože můj! Co lží a podlostí jsem už dnes napáchal! Jak odporně jsem prve podlízal a podkuřoval tomu hnusnému Iljovi Petroviči! Ale co, to je také nesmysl! Vykašlu se na ně na všechny, i na to, že jsem podlízal a podkuřoval! To není to! To není to…!“ Vtom se zastavil. To ho nová, naprosto nečekaná, a přitom docela prostá otázka naráz úplně vyšinula a ohromila. „Jestli to všecko bylo skutečně provedeno promyšleně, a ne idiotsky, jestli jsi měl opravdu jasný a pevný cíl, jak to že jsi doposud ani nenahlédl do měšce a nevíš, kolik jsi získal, kvůli čemu jsi podstoupil celou tu trýzeň a promyšleně se rozhodl k tak podlému, odpornému a nízkému činu? A vždyť jsi chtěl ten měšec před chvílí hodit do vody a s ním všechny věci, na které ses také ani nepodíval… Jak si to představuješ?“ Ano, bylo to tak, přesně tak. Věděl ostatně dříve, že ta otázka pro něho není vůbec nová; a když se v noci rozhodl, že to hodí do vody, rozhodl se bez nejmenšího váhání a bez námitek, jako kdyby to právě tak muselo být a nijak jinak to nešlo… Ano, to všecko věděl, to všecko si uvědomoval a div se tak nerozhodl už včera, už v té chvíli, kdy se skláněl nad truhlou a vybíral z ní pouzdra… Ano, už tehdy! „To je všecko tím, že jsem tolik nemocný,“ usoudil konečně nevesele. „Sám sebe rozvracím a trápím, sám nevím, co dělám… Už včera i předevčírem, celou tu dobu jsem se trápil… Až se uzdravím…, tak už se nebudu trápit… Ale co když se už vůbec neuzdravím! Bože! Mám už toho všeho po krk!“ Šel a už se nezastavoval. Úžasně dychtil po nějakém rozptýlení, ale nevěděl, co počít, co podniknout. Stále, od minuty k minutě silněji ho přemáhal nový a nezapuditelný pocit. Byl to zvláštní, nesmírný a téměř fyzický odpor ke všemu, co míjel a co ho obklopovalo, pocit tvrdošíjný, nenávistný a záštiplný. Všichni chodci mu byli odporní, měli odporné tváře, chůzi i pohyby. Snad by byl někoho poplival nebo pokousal, kdyby ho byl někdo oslovil…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261655
100
F. M . D O S TO J E V S K I J
•
z l o č in a t r est
Když přišel k mostu na nábřeží Malé Něvy na Vasiljevském ostrově, náhle se zastavil. „Tady v tom domě bydlí,“ pomyslil si. „Co to znamená, snad jsem sem k Razumichinovi nepřišel úmyslně? Stejná historie jako tenkrát… Ale přesto by mě velmi zajímalo, jestli jsem sem přišel vědomě, anebo jsem jen šel a došel sem náhodou. Co na tom, řekl jsem si přece… předevčírem… že k němu zajdu druhý den po tamtom, tak tedy přijdu! Teď už k němu přece mohu klidně jít…“ Vystoupil k němu do čtvrtého poschodí. Razumichin byl doma, seděl ve svém pokojíčku a zrovna studoval, psal a sám mu otevřel. Neviděli se už asi čtyři měsíce. Razumichin byl doma v rozedraném županu a v pantoflích naboso, byl rozcuchaný, zarostlý a nemytý. Zatvářil se udiveně. „Co je s tebou?“ vyhrkl a zevrubně si kolegu prohlížel, pak se odmlčel a hvízdl. „To je ti tak zle? Kamaráde, ty už jsi v eleganci přetrumfl i mne!“ dodal a hleděl na Raskolnikovovy hadry. „Ale posaď se přece, jsi asi unavený!“ A když Raskolnikov klesl na voskovaný turecký divan, ještě zchátralejší než jeho vlastní, Razumichin náhle poznal, že jeho host není zdráv. „Ale tys docela vážně nemocný, víš to?“ ohmatával mu puls. Raskolnikov mu vytrhl ruku. „Nechci,“ řekl, „přišel jsem… kvůli tomuhle: Nemám žádné kondice…tak jsem chtěl… Ostatně, o kondice mi vůbec nejde…“ „A víš co? Vždyť mluvíš z cesty!“ poznamenal Razumichin, který ho upřeně pozoroval. „Ne, nemluvím z cesty…“ Raskolnikov vstal z divanu. Když šel nahoru, nemyslil na to, že s ním také bude muset mluvit. Až teď ve zlomku vteřiny pochopil, už ze zkušenosti, že má v té chvíli ze všeho nejmíň chuť hovořit s kýmkoli na světě. Vzkypěla v něm všechna žluč. Jakmile přestoupil Razumichinův práh, div se nezalkl vztekem na sebe sama. „Sbohem!“ řekl náhle a zamířil ke dveřím. „Ale počkej, počkej přece, ty podivíne!“ „Nechci!“ opakoval Raskolnikov a znova se mu vytrhl. „Tak proč jsi sem k sakru chodil! Zblbnuls, či co? To je přece… skoro urážka. Takhle tě nepustím.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261655