Bylo poměrně zajímavé, jak málo lidí vědělo, že Fred je gay, nebo tomu nechtělo věřit. Někteří tomu neuvěří do smrti. Ono, není to vlastně jedno? Někdo slavný, myslím že Oscar Wilde (ten byl) nebo asi Mark Twain (ten možná) anebo spíš George Bernard Shaw (přátelil se přece z Lawrencem z Arábie…), no to je stejně fuk, ale jeden z nich určitě prohlásil, že Amerika a Anglie jsou dvě země, které rozděluje stejný jazyk. Ukázkovým příkladem je „fag“. Pro nás Angličany je to „cigáro“, Američané tak označují homosexuála. Takže si zkuste představit, jak se na vás asi tak Američan kouká, když se ho zeptáte, jestli „nemá cigáro“ nebo „co kouří za cigára“. Vzhledem k tomu, že skoro všichni z naší party byli kuřáci, byli jsme nucení najít brzy náhradu za náš vykouřený kartáč neboli dvoustovku cigaret Benson and Hedges, které jsme si beze cla pořídili. Většinou jsme dávali přednost značce Winston nebo Marlboro, občas nějakým mentolkám. Ale americkému prodavači o dvacku
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261591
winstonek ani neříkejte, protože se na vás koukne jako na blázna. „Tolik?“ „Jasně, dvacet winstonek, nebo mi jich dejte radši čtyřicet.“ „A budete na to mít?“ zeptá se podezřívavě. „No jistě,“ a vytáhnu z kapsy pár babek. Až pak vám dojde, že ve Státech se kupují „krabičky“ cigaret, a ne „dvacítky“. Po brzkém ranním žvárku nastává čas na snídani. Už jenom dát si snídani v Americe (respekt kapele Supertramp za song „Breakfast in America“) je výborné uvedení do amerického stylu života. Hodně restaurací a kaváren se vyžívá v hotelovém systému, kdy musíte na určitém místě „čekat, než vás usadí“, načež vás přivolá ke stolu řízný ženský hlas, který by mohl krájet ocelové pláty na deset metrů. Neexistuje „stůl pro dvě nebo čtyři osoby“, ale pro „skupinu“.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261591
„Hince, jedna skupina, tudy prosím.“ Po usazení hosteskou, která mě pozdraví, představí se jako Sherri a ujistí mě o tom, že je dneska mou hosteskou, což činí i v takovou ranní hodinu v přehnaně bujaré náladě, na mne posléze vrhne stín kštice hustých vlasů, zpoza nichž se objeví doširoka otevřený úsměv a vybafne na mě: „DOBRÝ RÁNKO, JÁ JSEM BOBBI! Jsem vaše servírka. Jak se dneska máte, pánové?“ „Nevidíte, že máme kočku jako kráva?“ V případě že byste i po takovém zdrcujícím představení zapomněli její jméno, má na uniformě přišpendlenou zřetelnou visačku, která vám to ráda připomene. Klidně i na vzdálenost patnácti metrů. Samozřejmě, že už má po ruce povinný džbán s vychlazenou vodou, a zatímco mi projíždíme tvrdý laminovaný jídelní lístek, sype na nás nabídku ranních specialit, či spíš je oddrmolí jako básničku a přitom nás obdařuje širokým úsměvem a zuby vydlážděnými kovovými korunkami. Zmateně si vybíráme a servírka skáče kolem stolu od jednoho druhému jako nějaká přerostlá barbína na speedu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261591