Chviličku jsme ji pozorovali a pak se Oskar otočil ke mně. Nevrátil se k tomu, co jsme dělali předtím, to samozřejmě ne. Ale ani se nesnažil mě rychle zahnat z verandy. Zamračila jsem se. „Bývalá manželka?“ „Bývalá,“ potvrdil. „Ví o tom?“ Bezstarostně pokrčil rameny. „Ráda mi v neděli občas přinese dušené maso.“ Slyšela jsem, jak Missy pokládá hrnce na kuchyňskou desku, znělo to, jako by spadly z třímetrové výšky. Pane na nebi. Nejvyšší čas odejít. „Dobře, budu se muset rozloučit,“ podívala jsem se na jeho hodinky. „Páni, taky jsem si neuvědomila, jak ten čas letí; chtěla jsem dnes chytit poslední vlak do města. Musím být zítra ráno v práci, víš…“ Mé rozloučení přerušil vášnivý, žhavý, spalující polibek. Když mě jeho rty pustily, pokračovala jsem. „Takže… jo. Ahoj.“ Odešla jsem tak elegantně, jak jen jsem byla schopná. Na cestu přes dvorek jsem si znovu obula jeho boty. Chvíli předtím složil mé zablácené oblečení a spořádaně je položil na židli před stodolou, takže jsem je mohla rychle popadnout. Nervózně jsem si je natáhla, aby mi konečně přestal vykukovat zadek, a zašklebila se nad tím nepříjemným pocitem chladu a mokra. Ani jsem se nepokoušela bojovat se svými zablácenými kozačkami od Chanelu a běžela, polonahá, přímo k džípu. Vyhnula jsem se blátivé kaluži a vlezla dovnitř druhou stranou. Nastartovala jsem auto a zamávala na smějícího se Oskara, který stál na verandě. Druhé mávnutí patřilo bílé tváři, jež na mě zírala z okna kuchyně. Vyrazila jsem pryč a pneumatiky džípu plivaly bahno a štěrk směrem k domu. Na cestě domů jsem při každém přejezdu díry a výmolu poskočila. Cítila jsem to nadskočení po celém těle, jak mi připomnělo Oskarova slova o poskakování na jeho péru. Když jsem zabrzdila před Roxiiným domem, vyšli Roxie a Leo ven. Dívali se, jak jsem vyskočila z džípu, polonahá, s oblečením v podpaží a senem ve vlasech. Usmívala jsem se jako šílenec. „Musím stihnout ten vlak,“ zazpívala jsem, když jsem kolem jejich zvědavých pohledů přeskakovala schody do domu. Strčila jsem hlavu do dveří. „Že bych cítila tvoje slavné nedělní kuře? Umírám hlady!“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261557
Kapitola dvanact
P
oslední vlak jsem stihla jen s tříminutovou rezervou. Mohla bych jet i dřívějším spojem, ale to by znamenalo, že bych přišla o Roxiino nedělní kuře. Cestou na nádraží jsem si v duchu rekapitulovala celý víkend a počítala plusy a mínusy. Na klíně jsem vezla krabici se zbytkem kuřete a šťouchané brambory s máslem, česnekem, šalotkou a zelenými fazolkami. Plus: Městečko je rozkošné. Mínus: Vzduch je snad až příliš čistý. Plus: Nádherná scenérie. Mínus: Příliš velké ticho, obzvlášť v noci. Žádné sirény. Mínus: Příliš velký hluk, obzvlášť v noci. Pitomí cvrčci. Pitomej vítr. Pitomý větve stromů v oknech… Plus: Penisy byly velké… Plus: A tvrdé… Plus. Plus. Plus. Zachvěla jsem se vzrušením, které mé tělo stále cítilo při vzpomínce na ta ústa, ty rty, ten jazyk… Tu bývalou. Hmm. Jak to s nimi asi bylo? Půl roku jsem strávila fantazírováním o tomhle muži, a půl dne se jím nechala na tisíc způsobů obšťastňovat. Přitom jsem neměla ani jeho telefonní číslo. Chvilku jsem čekala, že se dostaví pocit viny, který přísně vztyčí ukazovák a udělá ty ty ty. Že se začnu cítit alespoň maličko provinile za to, že jsem si nahá užívala s mužem, kterého jsem sotva znala. Pocit viny se však nedostavil. Chtěla jsem o něm vědět víc – nikoli proto, že bych měla, ale proto, že mě fascinoval. Chtěla jsem znát jeho příběh, protože i když občas vzácně vypustil z úst nějakou perlu, většinou na každou otázku odpovídal jo, ne nebo úžasná velká prdel.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261557
Uměl říkat také krásná, Pinup nebo chutnáš úžasně, ale na tom nesejde. Měla jsem si vzít jeho telefonní číslo. Alespoň bychom si mohli posílat nemravné zprávy… Vlak mě odvážel zpátky do náruče velkoměsta a já už si v duchu projížděla jízdní řád.
* * * Je zvláštní, jak se místo, které jste navštívili jen jednou, může otisknout do vaší duše. Když jsem byla poprvé v Praze, zamilovala jsem se do těch červených střech, černobíle dlážděných chodníků a zvuku cizího jazyka, kterému mé americké uši neměly šanci rozumět – všechna ta tvrdá Z a mlaskavá K. Na první návštěvě Dubaje mi učaroval městský horizont, všudypřítomný písek, který pokrýval i obrovská nákupní centra, a vražedné vedro, které ztěžovalo každý pohyb. Teď jsem najednou zjistila, že celý týden myslím na barvu podzimních stromů na Hlavní ulici v Bailey Falls, na vůni spáleného listí a na to, jak mi seno klouzalo pod bosýma nohama. Přesněji řečeno, jak mi klouzalo pod vším. Při všem tom fantazírování však pro mě práce zůstávala na prvním místě. Projekt T & T Sanitation se vyvíjel slibně. Už jsme začali vybírat herce pro reklamní spoty, které jsme se chystali natáčet, a připravovat i reklamy v tisku. Pro kampaň Bailey Falls jsem si stále pohrávala s nápadem postavit všechno na místních farmářích a přemýšlela, jak představit ty úžasné farmy v tom správném světle. A samozřejmě jak v co nejlepším světle představit i ony farmáře, aby tam přitáhli každou ženu z východního pobřeží, které tluče srdce a která má dostatečně velkou víkendovou tašku. Zajímalo by mě, jestli by se Oskar nechal vyfotografovat pro účely kampaně. Zajímalo by mě, jestli by Dušená Missy něco namítala. A v neposlední řadě by mě zajímalo, proč jí v duchu pořád říkám Dušená Missy, když přece o nic nešlo. Jen jsem zkoumala místní chutě… Celý týden jsem bojovala s touhou zavolat Roxie a zeptat se, jestli nemá na Oskara číslo. Možná jí zavolal on a zeptal se na to moje. Nebo se zeptal Lea, aby se zeptal Roxie, aby se mě zeptala, jestli mi může zavolat – jako bychom byli zase na střední. V duchu jsem se viděla držet sluchátko u ucha, na ruku si namotávat telefonní šňůru a dlouho do noci se hloupě chichotat, zatímco kamarádce vyprávím,
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261557