Tohle už nevydržím a propukám v hurónský řev. Monika koukne, kam že se dívám. Spatří profesora a rozplácne se smíchy na stolek, sotva dechu popadá. Stačil jí jediný pohled na našeho třídního, jak máchá bezmocně rukama a snaží se nám vyhrožovat. Cítíme, že už je to neúnosné. Z hlediště k nám doléhá ledové ticho a nepřátelství diváků. Pomalu se začínáme probírat ze smíchu a zkoušíme nejdříve jednotlivá slova a pak už celé věty textu. Dlouhý silný smích nás přece jen unavil. Na scénu má přijít dohazovačka Tekla. Nakonec v sobě našla tolik odvahy, že vstoupila na jeviště. Její přítomnost nás vrací do reálu a představení běží nerušeně dál. Odehrály jsme spolu spoustu představení ve školním studiu i jinde. Tenhle okamžik nám však utkvěl v paměti navždy jako veselá příhoda z divadla. Ale i jako odstrašující případ. Už nikdy jsme nepropadly tak bezuzdnému smíchu na scéně jako tenkrát. Jednou jsme od někoho získaly takzvaný „chechtací pytlík“. Vypadá jako látkový pytlíček, a když se na správném místě zmáčkne, ozve se nezaměnitelný smích Vlasty Buriana. Navštívily jsme spolu představení našich starších kolegů. Podívat se, jak se má umění správně dělat. Zjišťujeme, že je to takové smutné představení. Diváci se nesmějí ani na místech, kde by se opravdu smát měli. „Chtělo by to nějaké vzrůšo,“ řekla jsem.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261458
Šly jsme na představení znovu a vzaly s sebou onen pytlík smíchu. „Na chviličku ho spustíme na správném místě, pak ho vypneme a na několika místech zpestříme a oživíme představení,“ líčím Monice svůj plán. „Hrající kolegové naši pomoc jistě ocení,“ usoudila s jiskrou v oku Monika. „A možná si budou myslet, že je v hledišti sám Burian,“ směji se svému geniálnímu nápadu. Usadily jsme se do přední řady, abychom měly správný výhled a mohly rekvizitu správně použít. „A je to tady. Teď přišel ten okamžik,“ zašeptá Monika. Spustila jsem pytlík. Ozval se nádherný Burianův smích, který zná celý národ. Diváci se začali smát taky. Smích z pytlíku zněl pár vteřin a už by měl skončit. „Zrada! Nejde to vypnout,“ šeptám Monice. Buď jsem byla příliš nervózní, nebo se něco zaseklo. Smích zní hledištěm, ať se snažím sebevíc. Schovám pytlík do kabelky, ale smích je stále slyšet. Celá páska, která se přehrává v pytlíku, trvá skoro minutu. Diváci se začínají ohlížet, odkud se ten povědomý smích bere. Když se začali ohlížet i herci, aby zjistili, co se to děje, víme, že je zle. „Musíme vypadnout,“ pípla jsem a táhnu Moniku pryč z hlediště.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261458
Venku jsme vyprskly smíchy: „Páni, trapas. Moc se nám to nepovedlo.“ Jdeme celou věc probrat do blízké vinárny. Druhý den se nenápadně poptáváme: „Jaké bylo včera představení? Jak se vám hrálo?“ „Jo, docela to šlo, lidi byli fajn.“ „Škoda, že jsme tam nebyly, rády bychom to viděly,“ podotkla jsem s lehkým úsměvem. A tuto malou lež jdeme zapít do naší vinárny. Smích jsme milovaly a smějeme se rády dodnes. Ale zjistily jsme, že někdy příliš mnoho smíchu může i škodit.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261458