„Že by si někoho našel?“ dumal Dominik, „že by to tak rychle vzdal?“ Dominik Josefovi nevěřil a rozhodl se jeho dovolenou prověřit. Zjistil si, že letenka do Španělska na jméno Josef Starý skutečně existuje. Teď už jen Josefa pohlídat, aby skutečně odletěl. V den Josefova odletu se ale Dominik nemohl z práce uvolnit. Vyslal za ním mladého policistu s příkazem, aby se ujistil, že sledovaná osoba skutečně odletěla. Policista si tento příkaz vysvětlil po svém. Podle něj stačilo dohlédnout, že sledovaný na letišti prošel odbavením. Když toto zkontroloval, odešel a náčelníkovi pak nahlásil, že sledovaná osoba odletěla. Dominikovi se ulevilo. Bude mít dva týdny klid. Nebude muset toho šílence nahánět. Josef dobře věděl, že za ním celou cestu do Prahy jelo neoznačené policejní auto. Věděl, že policista v civilu za ním šel do letištní haly a sledoval ho při odbavení. Pak také pozoroval, jak policista z letiště odchází. Josefovi se ulevilo. Už se bál, že bude muset skutečně odletět! „Neměl jsi místo sebe posílat toho poskoka, Ilumináte!“ pomyslel si s velkým zadostiučiněním. Počkal, až se přiblížil čas odletu, pak se vrátil zpět do letištní haly, kde se zamíchal do davu, který letiště opouštěl. Autobusem se dostal do centra a metrem přejel k půjčovně aut. Jeho auto muselo ty dva týdny stát na letištním parkovišti. To mu ale nevadilo, on teď potřeboval jiné. Vybral si nenápadné auto běžné značky, které mělo tmavá skla. Takové auto bude pro to, co plánoval udělat, ideální. Potom se ubytoval v levném hostelu na kraji Prahy a akce mohla začít. Měl dva týdny na to, aby splnil své poslání. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261455
Druhý den brzy ráno přijelo před budovu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy nenápadné auto s tmavými skly. Auto zaparkovalo tak, aby z něj byl výhled na vchod do budovy. Pak zůstalo stát. Nikdo nevystoupil, nikdo nenastoupil. Večer auto odjelo a druhý den ráno zase stálo na stejném místě. Kdyby se něco podobného stalo na vesnici nebo v menším městě, někdo z místních by to nahlásil policii hned první den. V obrovské anonymní Praze ale zůstalo jasně konspirační auto bez povšimnutí. Josef jezdil ke škole každé ráno. Aničku tam uviděl až třetí den. Asi ve dvě odpoledne vyšla se skupinkou studentů z budovy. Josef na několik sekund strnul. Našel ji! Má ji! Pak sebou trhnul, vyrazil z auta a běžel k ní. Rozrazil skupinu studentů, prudce chytil Aničku za rameno a zachrčel: „Tak jsem tě našel! Teď se mnou pojedeš domů!“ Anička měla ten den skvělou náladu. Písemka z lingvistiky se jí povedla, cestou domů se chtěla stavit na nákupy a večer měly s mamkou jít do Obecního domu na koncert. Anička život v Praze milovala. Milovala ten ruch, spoustu lidí a spoustu možností zábavy. Ani ona ani její matka se po tolika letech kulturního půstu nemohly nabažit divadel, koncertů, kin a výstav. Ve škole se Aničce také moc líbilo. Dostala se na jiný obor než učitelství, kam byla původně přijatá. Studovala anglistiku. Učení jí nedělalo problémy, naopak ji moc bavilo. Ve škole už měla hodně kamarádů a známých. Společenský život si prostě užívala. Také pracovala pro ministerstvo. Na malý úvazek překládala anglické texty. Měla za to tolik peněz, že tomu vůbec nemohla uvěřit. A ty peníze si mohla utratit, jak chtěla! A také to dělala. Po letech, kdy nosila jen příšerné lesnické hadry, se konečně mohla začít 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261455
pěkně strojit. Anička si často říkala, že snad nemůže být spokojenější. Ale pak se jí vždy v mysli objevila černá myšlenka: „Hlavně aby…!“ A teď přišlo to, čeho se podvědomě obávala. Když na rameni ucítila těžkou ruku a uslyšela chraplavý hlas, věděla, že je všechno ztracené. Našel ji! O Aničku se pokoušely mdloby. Jen s největším vypětím zůstala při smyslech. Nejdřív měla tendenci pokračovat v chůzi. Prostě odejít. Tomu ale její otec rázně zabránil. Trhnul s ní a zařval: „Zastav se a pojď se mnou!“ Anička nechápala, kde se v ní ta síla vzala, ale dokázala se na něj otočit a říct mu: „Nech mě! Nikam s tebou nepůjdu!“ Josef se nemínil vzdát. Popadl dceru za předloktí a prudce ji přitáhl k sobě. Anička měla co dělat, aby neupadla. Jejich rodinná scénka se odehrávala uprostřed překvapené skupinky Aniččiných spolužáků. „Pane myslivče,“ ozval se vedle nich mužský hlas, „Anna s vámi očividně nechce nikam jít. Myslím, že byste se k ní neměl chovat tak hrubě a také byste ji měl nechat na pokoji!“ To promluvil jeden ze studentů, kteří stáli kolem a sledovali to představení. „Drž hubu, ty hajzle!“ zařval Josef vztekle, „a starej se o sebe!“ „Pane myslivče! Dejte si pozor! Právě jste mě urazil a mám na to dost svědků! Mohl bych vás žalovat!“ pokračoval student zvýšeným hlasem, „prozatím vás žalovat nebudu, ale vy teď Anně pustíte ruku, necháte ji jít a už ji dál nebudete obtěžovat!“ Josef se prudce na studenta otočil. V ten moment si poprvé uvědomil, v jak velké je nevýhodě. Jeho protivník byl vysoký a mohutný, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261455