V kuchyni seděl muž a brousil kosu brouskem. Byl překvapen, když uviděl ve dveřích kněze. „Matěji, koho jsi to přivedl?“ „Našel jsem ho na cestě od Hanova. Potřeboval pomoci.“ Muž opřel kosu o zeď a pomohl knězi usednout na židli. „Děkuji vám. Mohu poprosit o vodu?“ Mladík podal knězi džbán s vodou. Voda byla chladná a pramenitá. Džbán vypil do dna. „Já jsem Kryštof Ulrich a toto je můj přítel a pomocník Matěj. Nemáte hlad, otče?“ „Hlady už sotva vidím. Budu vám zavázán.“ Starší muž s plnovousem, který se představil jako Kryštof, poslal svého mladého přítele do spižírny. Vrátil se s nůší chleba a miskou tvarohu. Kryštof ukrojil knězi krajíc chleba a podal ho knězi. „Děkuji vám za tento boží dar. A za možnost odpočinku ve vašem domě.“ „Nemusíte děkovat, otče. Jsme dobří katolíci. Víme, co se sluší a patří.“ Kněz s chutí jedl chléb s tvarohem a Matěj mu přinesl nový džbán vody. Konečně zažehnal hlad a bylo mu dobře. A co více. Byl mezi svými. Na zdi si všiml skromného dřevěného kříže. Kryštof si všiml, kam se kněz dívá. „Já vím, otče. Chtělo by to důstojnější krucifix, ale doposud se mi nepovedlo žádný sehnat. Ale takto aspoň Bůh ví, kde je jeho místo.“ „Chválím vaše počínání. I tento kříž stačí. Bůh stvořil lidi k skromnosti. On vám to určitě odpustí.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261452
„Jdete z daleka, otče?“ „Jak se to vezme. Byl jsem poslán do tohoto kraje, abych pomáhal lidem najít tu správnou cestu.“ „Tady? V Jamné? Sousedé jsou sice všelijací, ale všichni chodí v neděli do kostela na mši. Kdyby někdo z nich byl protestant, tak bych to věděl.“ „Víte, je spousta případů lidí, kteří jen na oko předstírají svou vírou. Věřte mi. Včera jsem byl v nedalekém Hanově a tam to bylo stejné.“ „A kam vlastně máte namířeno teď?“ „Do Lestkova, ale ztratil jsem směr.“ „Tak to máte za humny. Lestkov je nedaleko. Jamná pod jeho správu spadá. Až si odpočinete a naberete sil, tak vás tam Matěj doprovodí.“ Kněz mužům poděkoval a s chutí snědl čtyři krajíce chleba a celou misku tvarohu. Kryštof vzal prázdnou misku a nesl ji zpět do spižírny. Knězi bylo najednou trapně. Snědl mužům možná jídlo na několik dní. Kryštof se vrátil s novou miskou tvarohu. „Jen se dejte, otče. A nebojte se. Tvarohu máme víc než dost.“ „Nevím, jak jen bych vám poděkoval…“ „Stačí, když se budete modlit za dobrou úrodu.“ „Ta pole vzadu u cesty…Ty jsou vaše?“ „Ano jsou.“ „Myslím, že mé modlitby budou zbytečné. Hezčí pole jsem neviděl v širém okolí.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261452
Kněz s nimi pobyl několik hodin. Povídali si o dění v kraji, kněz se ptal na lestkovského faráře, na to, jaké jsou zde poměry i na to, jestli neví o někom, kdo má doma nějaké knihy. Kryštof ale jen konstatoval to, co věděl. Nevěděl o nikom kromě faráře, kdo by měl nějaké knihy. Odpoledne vyrazil Matěj s knězem do Lestkova. Dovedl ho až ke kostelu. Tam se rozloučili a Matěj se vrátil domů. Kněz stál před kostelem. Na návsi nikoho nepotkal. Všichni pravděpodobně, pracovali na poli. Vstoupil do kostela, pokřižoval se a šel před oltář. Tam poklekl a pomodlil se. Po několika minutách pocítil, že za ním někdo stojí. Zvedl se, pokřižoval se a až pak se otočil. Stál za ním vysoký, hubený kněz s velkou pihou na tváři. „Smím vám nějak pomoci?“ „Ano. Jsem páter Siebl z chebské, jezuitské komendy a přišel jsem vám pomoci pozvednout mezi lidmi víru v Boha.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261452