odpoledne ještě potřebovat! Nekoukej, vím, že je pátek! Asi tak kolem třetí. Můžeš?“ „Samozřejmě! A ten rozhovor s lumpíkama ti ani trochu nezávidím,“ dodal s účastí v hlase.
--Jen co s Darinou dokončili zápis, odhodlaně vyťukal Olinino telefonní číslo. „Jak víš, že ti chci volat? Telepatie?“ ozvala se potěšeně. „Možná. Můžeme se dnes vidět?“ řekl naléhavě. „Ráda! Tenhle hovor si vykládám tak, žes už dopřemýšlel a dáváš mi šanci. Jenže dnes to mám trochu divoký. Hned po práci jedu do nemocnice za mámou. Operaci zvládla a pomalu začala chodit. Chci ji trochu rozveselit. Ale večer bych mohla.“ „To mi vyhovuje. Večer tě čekám tentokrát u mě doma! Čau.“ Darina se za stolem unaveně protáhla a nešťastně si podepřela bradu. „Nečeká nás pohodové období, Davide,“ řekla smutně. „Před dvěma roky byl na tom Leoš se zdravím podobně… Pak byl měsíc ve špitále. Měls vidět, co tady Kamil vyváděl. Večírky v luxusních restauracích, prý s obchodními partnery… Hrůza! Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261360
Teď se to opakuje. Mám obavu, že tentokrát to neskončí jenom u večírků!“ „Ale no tak! Co si zaplatí hotově, to prostě neproplatíš, dokud to Leoš neschválí. A faktury ať si strčí za klobouk! Myslím, že i jim je to teď jasné.“ Do stísněné atmosféry se ozval Davidův mobil. Podíval se na displej, Hanuš! „Sakra! Na tohohle lůzra jsem úplně zapomněl,“ zaklel znechuceně. „Zdravím! Je pátek, co ty na to, kolego? Nedáme někde kafe?“ „Kde seš?“ „Naproti vaší firmy. V bufetu.“ „Tak jo. Za chvíli jsem tam,“ řekl odevzdaně. V bistru bylo skoro prázdno. Od rohového stolu se na Davida zubila medvědí Hanušova hlava. „Nazdar kolego! Promiň, ale pořád máme nedokončený rozhovor. Tak co ty na to? Fakt bych potřeboval pomoc. A platím královsky, neboj! “ David si objednal kávu s koblihou a pak se na Hanuše podíval tak smutně, jak jen dokázal: „Vážně jsem o tom hodně přemýšlel, ale výsledek je pořád stejný. Na nějaký bočáky prostě nebudu mít čas, ani nejmenší chuť. Možná opravdu přicházím o zajímavé peníze, ale určitě by mě netěšily. Já prostě jiný nebudu, natolik mě znáš.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261360
„Nic tě nezlomí? Hele, naše společnost je nepřeberná studnice informací, ke kterým bys měl přístup. K těm nejdůvěrnějším se dostanu pouze já, případně ty a můj zástupce. Byli bychom báječná trojka. Můj zástupce je mladej, i když trochu horlivej janek. Ale jinak naprosto spolehlivej… Přece víš, že informace dnes určují osudy firem, lidí i chod událostí. A usnadňují život… Člověk hned ví, s kým přátelit a komu se vyhnout. Co ty na to?“ „Je mi to líto, ale nemám zájem! Na to, s kým přátelit, si vystačím sám. Nepotřebuji k tomu nějakou firmu.“ David se snažil o vcelku přátelský tón, ale zároveň chtěl, aby v tom byla odrazující rozhodnost. Ale ze všeho nejraději by ho ale poslal docela obyčejně do hajzlu! „Nu což. Řeknu jen, že nerozumíš svýmu štěstí. Ale stejně věřím, že jednou přijdeš k rozumu. Jenže to už budou jiné vyjednávací pozice. Mimochodem víš, koho mám rozjednaného místo tebe? Honzu Hájka ze středočeskýho kraje. Pamatuješ si ho, ne? Dělali jste spolu na těch lehkých topných olejích. Byli jste tým snů! Co ty na to…? Čau,“ řekl významně a sebevědomě se zvedl k odchodu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261360