vou hřívou. Vybavila se jí Sametina tvář a ta vidina ji na okamžik pohltila. Rychle potřásla hlavou a zapudila ji. „Hezké odpoledne, co si přeješ?“ „Posílá mě statkář Koran pro šaty.“ „Och, jistě!“ rozzářila se dívka ještě víc, zmizela a nechala tam Nalu stát jako plevel v poli. Za minutku byla ovšem zpátky a podávala jí úhledně zabalený balíček. „Tady to je. Věříme, že bude pán na výsost spokojen! Mistr Tal si dal opravdu záležet. Ach ano, tvůj pán bude na výsost spokojen!“ Nale bylo úplně jedno, zda bude Koran spokojen nebo ne, předala dívce váček s penězi a chystala se odejít. Jenže dívka se očividně chtěla vybavovat. „Ani jsem se ti nepředstavila,“ uchichtla se. „Jmenuji se Relis, a ty?“ „Nala.“ „Pěkné. Promiň mi, že tak žvaním, ale vlastně jsem čekala Meju. Je v pořádku?“ „Šafářka pověřila mě.“ „Ach, tak ji ode mě pozdravuj. A myslíš, že by ses jí mohla zeptat, zda by mi opět nepřinesla ten výborný čaj? Tentokrát jí ale zaplatím, kdepak copak! Je tak hodná, taková dobrá duše, viď? Jste přítelkyně?“ Nala se zamračila. Začínala se v tom jejím žvatlání ztrácet. „Hm,“ uculila se Relis. „Ty toho asi moc nenamluvíš, co? Ale máš senzační vlasy! Panejo, dočista jako sníh!“ Mimoděk si přejela rukou po vlastních kadeřích a znovu se usmála. „Och! Už jsi slyšela, co se povídá?“ naklonila se k ní, oči vykulené, jak se jí chystala svěřit cosi neskutečně Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261355
důležitého, a rty našpulené do šepotu: „Do osady přišla jakási tajemná žena!“ Nala tomu nepřikládala žádný význam. Pocestní se tu střídali jako den a noc. Relis to ale zřejmě přišlo k popukání. „A když říkám tajemná, tak doopravdy tajemná se vším všudy! Prý přicestovala v noci a byla celá zahalená v petrolejově modrém plášti! Víš, jak vypadá petrolejově modrá? Ne? Och, jistěže, ovšem my z řemesla se musíme v barvách vyznat. A navíc ten plášť vypadal dost draze. No řekni, která žena by těmito končinami cestovala za tmy? Možná je bláznivá. A kolik žen má dnes tolik peněz, aby si mohly pořizovat drahé pláště?“ „To nevím.“ „Hm. Zvláštní, nemyslíš? Co tu asi chce? Snad tu nebude chtít zůstat, co říkáš?“ „Pokud bude mít kde složit hlavu…“ „To já měla velké štěstí. Ach ano, díky bohům, že mě k sobě Tal s Čelou vzali. Ty máš rodinu?“ „Ne.“ „To je mi líto.“ „Už musím jít.“ „Och, jistě, tak… sbohem! A vyřiď Meje mé pozdravy!“ Čerstvý vzduch Nale udělal dobře. Už ji z toho pisklavého hlásku začínala bolet hlava. Zhluboka se nadechla a chvíli jen stála a vnímala, jak ji mráz štípe do kůže, za-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261355
lézá jí do nosu a do uší a sápe se za krk. Připadala si jako nově probuzená. Hodila si balíček pod paži a vydala se ke statku. Novinka o cizince ji zaujala jen z části. Jakmile se ponořila do své mysli, zaplavily ji vzpomínky na nedávnou noc a na pohřebiště. Tentokrát na něj pomyslela vědomě. Dokonce ani nogri nepřekonali objev, který Nala našla v lese. Ten odporný, kluzký pocit se jí usadil v břiše jako tasemnice a nenápadně, v tichosti ji požíral. Temnota. Ano. Taková, kterou ještě necítila. Nikdy.
Arinalo…
Zarazila se uprostřed chůze. Zrychlil se jí tep. Zdálo se jí to? Nebo ten hlas… Rozhlédla se. Ulice byla vylidněná. Nikdo nemohl zavolat její jméno. Její pravé jméno. Nikdo ho nezná. Náhle pocítila mocné a naléhavé nutkání vrátit se k pohřebišti. Zmocnilo se jí to tak urputně, až udělala samovolně dva kroky, aniž by chtěla. V tu chvíli se v ní všechny smysly vzbouřily. To nutkání nebylo její, bylo to cosi vlezlého a temného… Silou vůle uzamkla svou mysl a převzala plnou kontrolu nad svým vědomím i tělem. Nikdo ji nebude ovládat. Vtom jí zrak utkvět na osamělé postavě uprostřed ulice. Zastavila se a zahleděla se na ni. Byla to shrbená stařena celá v bílém. Stála tam jako socha a její prázdné oči zíraly přímo na Nalu. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261355