Neèas-zlom.qxd21.5.201922:26Stránka98
„Podle stop to byl on, kdo pomáhal vykopat Jitčino tělo. Zaplatili mu,“ ukázal těžký plátěný váček, který našel v kapse mrtvého. „Potom ho odstranili jako nepohodlného svědka. Využili nedalekého čerstvého hrobu, aby ho tam ukryli. Mohli ho samozřejmě zahrabat do hrobu místo Jitky, měli by méně práce, když jáma už byla připravená. Z toho je zřejmé, že věděli o nás, o tom, že ráno přijdeme kopat. Nechtěli, abychom ho našli.“ Rychtářovy oči se zastavily na váčku. „To stříbro mu nechali v kapse?“ Mojmír pokrčil rameny. I jemu to bylo divné. „Nejspíš pro ně bylo poskvrněné. To by ukazovalo na pověrčivé pachatele.“ „A tělo odtáhli do noci?“ ujišťoval se rychtář. Zahleděl se do dálky. Mojmír nemusel ani sledovat jeho pohled, věděl, kam se dívá. Severní les se černal za pruhem neduživé louky, ohraničený z jedné strany cípem potoka a mokřadem, z druhé pak příkrým svahem s tvrzí. V dálce, kde začínaly tmavé stromy, se i teď ve dne držel mlžný opar. „Museli být aspoň dva,“ ozval se Radslav. „Táhli nosítka, nebo měli koně. Třeba najdeme nějaké stopy.“ „Pošlu pár mužů,“ navrhl rychtář. „Dej mi ty dva,“ ukázal Radslav na dvojici, která se s Borešem vracela z obhlídky hřbitova, „obejdeme kraj lesa, v té podmáčené hlíně se jistě stopy najdou.“ „Když něco najdete, pošli mi zprávu. Mohou se tam někde skrývat, raději se měj na pozoru.“ „Tentokrát ho dostaneme,“ prohlásil rychtář s jistotou. „Jestli to byl Mlčenlivý Janek, pak dnes zašel příliš daleko. Svolám další muže a pročešeme les…“ „Pověz mi o tom Jankovi víc,“ přerušil jej Mojmír. „Kolik lidí vlastně přepadl?“ Rychtář se nadechl a pak zas chvíli vypouštěl vzduch, jako by uvažoval o tom, že když vylíčí známého místního rabiáta v nedostatečně nebezpečném světle, poškodí tím pověst městečka.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261227
Neèas-zlom.qxd21.5.201922:26Stránka99
„Nu… ono se toho spíš hodně napovídá. O bednářovi jste slyšeli, že?“ „Ano,“ přisvědčil Boreš s úšklebkem. „Ševcovskému tovaryši Venclovi sebral balík nové kůže. Pak tu byl ten mnich, který měl na příkaz pana Kazimíra přivézt zlatý mešní kalich, to bylo na svatého Prokopa. Potom se to rozkřiklo a každou chvíli přišel někdo, že viděl v lesích postavu obra a tak tak stačil utéct. Nějací kramáři ze Sudic tvrdili, že je na cestě obral o tržby, jenže… nedokázali uvést žádné podrobnosti. Možná jen tak žvanili, aby byli zajímaví.“ „Takže hlavně povídačky, stejně jako to s tou vílou?“ nadhodil Mojmír. Rychtář se zachmuřil ještě víc. „O víle se mluví, to ano, ale to je něco jiného. Ona není… z tohoto světa. Bát se chlapa s kyjem je jedna věc, ale…“ Boreš nezadržel úsměšek. „Zdálo se mi, že leckdo tady by ji docela rád potkal.“ „Hm, možná dnes. To dělají ty řeči o nadpozemských rozkoších, které tu vytrubuje krčmář Bouchar a ostatní. Ale před lety, to se jí bál každý…,“ odmlčel se. Radslava historky o víle nezajímaly. Rozkázal dvěma pacholkům, ať jdou s ním prohledat louku, nedbal jejich otrávených výrazů a vyrazil nejkratší cestou přes zeď. Rychtář se raději také rozloučil s tím, že sežene spolehlivé muže, kteří pomohou s hledáním stop a nebudou zbytečně žvanit. Hřbitov, tak surově narušený halasem a shonem, se opět propadl do ticha. „Co s tou vílou pořád mají?“ nadhodil Boreš, když se svým pánem osaměl. Viděl, že Mojmír jako by se stahoval do sebe, do příkrovu svého pláště jako do soukromé komnaty, a v takových chvílích, pokud jste ho zavčas nevytrhli ze zadumání, s ním dlouho nebyla řeč.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261227
Neèas-zlom.qxd21.5.201922:26Stránka100
„Víla je přízrak, který se někomu hodilo vytáhnout,“ odvětil zvolna. „Načmáral tu její symbol, aby vzbudil strach. Ale pokud se jí tu báli už před lety, není to nová povídačka. Otázka zní, proč se jí tenkrát báli? A proč se tu nyní objevila znovu?“ „A co jestli je skutečná?“ „Skutečná?“ Mojmír na něj upřel zamračené oko. „To myslíš skutečný přízrak, nebo skutečnou ženu převlečenou za vílu?“ „No… ten podříznutý lazebník ji viděl, ne? Jestli byla místní, čekal bych, že ji pozná. Zvlášť pokud byl tak na ženský, jak všichni říkají. Tohle městečko není tak velký, hezkou holku, která by zvládla roli víly, by měl znát.“ „Možná to byl důvod, proč ho zabila, i když to původně neměla v úmyslu. Chtěla ho jen omámit, jenomže pak si uvědomila, že ji poznal.“ „Hostinský od Kapitána ji viděl, a nepoznal ji,“ dumal Boreš. „Neměla třeba masku nebo něco takového?“ „To neříkal. Povím ti ten příběh, pane, stojí za poslechnutí. Nebo se tam můžeme zastavit, on ti to jistě rád vypoví.“ „Tvoje verze mi bude stačit,“ zchladil ho Mojmír. „Povíš mi to cestou, teď se chci podívat, kde zemřela Jitka.“ Odvrátil se a vydal se k bráně. Boreš naposledy přejel pohledem oba hroby, které se pokusili upravit tak, aby nikdo nepoznal, co se s nimi dělo. Předpokládal, že to bude zbytečné, už za pár hodin bude jistě celé městečko plné drbů o mrtvém kostelníkovi a ukradeném těle komediantské dívky, možná i o tom, co byla doopravdy zač. „Nemohla být nakonec ona ta víla?“ vyrazil zničehonic úvahu, která ho samotného překvapila. „Ta role komediantské tanečnice jí třeba nestačila a chtěla… co já vím, ještě lepší dobrodružství? Musela být trochu bláznivá, když takhle utekla z domu prachatého staříka, kde měla všechno…“ „Přemýšlej trochu!“ utrhl se na něj Mojmír. „Jak dlouho už tu vílu vídají?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261227