IV Vůbec nejšťastnější byla, když mohla být se mnou a zároveň vypekla toho dědka z hájovny. A to bylo tehdy, když se v noci, jakmile usnul, vykradla oknem a na kole přijela za mnou. Jak jí zářily oči, jak měla pocit přebornice, která na něco vyzrála… A zároveň jsem viděl, jak konečně vypnula, protože byla tam, kde být chtěla a kde se nemusela nijak přetvařovat. Tedy až na jednu noc, kdy byl se mnou v posteli zase Šipka a bral to všechno jako nějaké vypečené dostaveníčko, takže z toho byl celý zjankovatělý a chtěl si pořád hrát a tahat polštáře za rohy. A já za ni měl strach. Že na to dědek přijde. Že se jí něco stane po cestě. Že… Já nevím. Najednou jako by mě to její mládí svíralo. Ale ona si z toho nic nedělala. Snažila se dělat to, co chtěla, a nedělat to, co nechtěla. A pořád to šlo dopředu a zpátky se neohlížela. Nejhorší bylo, že když potom takhle nad ránem zase odjela – díval jsem se za ní, jak mizí na tom kole s rozkývaným blatníkem v zatáčce, a moc jí to slušelo –, přepadaly mě myšlenky, které jsem nechtěl. Myslel jsem na Markétu. Myslel jsem na Zuzanu. Myslel jsem na Tomáše. Ovšem to bylo přesně to, na co jsem myslet nechtěl, neboť to nemělo cenu. Už to nemělo cenu. To jsem věděl, ale přesto jsem na ně myslet 96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261156
musel. Za čelem jsem cítil divnou hořkost z nevyspání a převaloval jsem se v posteli a věděl jsem, že tenhle den už nebude stát za nic. Leda navečer se to zlepší, protože se odpoledne dospím a protože se s ní zase uvidím. Nicméně ta hořkost za čelem mě neopouštěla. Bylo to, jako kdyby mi někdo nafoukal brčkem do lebky jakýsi šedavý opar. Když jsem byl s ní, cítil jsem se jako kdysi. Avšak když jsem s ní nebyl, musel jsem na to, co bylo kdysi, myslet. A taky na to, co asi je s těmi, kteří kdysi byli kolem mě. Musel jsem myslet na to všechno. Pořád jsem si promítal, čím vším ještě musí zbytečně projít, jak to bude opravdu k ničemu, a přitom se s tím nedá nic dělat, jenom to přebrodit… Ale třeba na to pak taky bude vzpomínat jako na ta nejlepší léta, to se nevylučovalo. Copak mně nějak vadilo to, že nám věčně opakovali, že jsme výběrová škola, nikoliv za opatřovací ústav? Copak mi vadilo, že češtinář, dojemný dědeček hříbeček s věčně orudlým obličejem a rumovým dechem, nás naučil leda tak vyslovovat Honoré de Balzac a jednou nás vyvedl na Vyšehrad, abychom se tam poklonili u hrobu Boženy Němcové? Copak bylo nějak trýznivé to, že se jednoduchoučká ženská, která nás měla učit obsluhu, šťastně svěřovala, že s těmi chutěmi je to zvláštní, protože třeba její manžel klidně jí tatranku a pije k tomu pivo? Bylo to úplně jedno, pamatoval jsem si to jenom proto, že to bylo směšné. Znělo to všechno, jako by ta škola byla za 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261156
opatřovacím ústavem pro učitele. Nicméně to pro mě tenkrát vůbec nebylo důležité. Škola byla od toho, aby se nějak prošla. A stejné to bude u ní. Horší bylo to, že čím víc mluvila ona, a ona najednou mluvila dost, tím víc bylo slyšet, že já mlčím, že nic neříkám. A tak se začala vyptávat. A tak jsem jí řekl jenom to nejnutnější a to nejméně bolestné. Že jsem dělal číšníka. A potom jsem raději zalhal, že teď ho dělám v Karibiku na těch výletních lodích, ale právě jsem si dal pohov, protože už jsem dlouho neměl prázdniny. Takže tentokrát nemám dovolenou jenom šest neděl po deseti okruzích, vyjednal jsem si delší volno. Nebyla tím okouzlená, ovšem ani ji to nijak nezarazilo, jelikož si to asi dost dobře nedokázala představit. To mi vyhovovalo. Musel jsem však jinak věčně dávat pozor, abych neřekl něco, co by vedlo k tomu, o čem jsem mluvit nechtěl. Nebo abych neřekl něco, po čem by se mohla začít vyptávat na další podrobnosti. Protože zatímco ona žila přítomností, u mě ji zajímala minulost, jelikož to bylo něco, čeho neměla tolik. A taky budoucnost, neboť to zas bylo něco, co neměla tolik promyšlené jako já. Tak si to aspoň myslela podle toho, jak mluvila a jak se ptala. Já musel, když jsme spolu byli sami, zapomínat na všechno to, co jsem se naučil a co jsem zažil. V ten moment se mi to dařilo, opravdu jsem si připadal jako tehdy na začátku s Markétou, takže krásně a – jak to říct? – čistě, nic 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261156