Vždycky ho kontroluju. Kradmo jsem se rozhlédla, kde je kdo, aby mě nikdo neviděl. To jsem doufala marně. Do Polska tenkrát proudily davy lidí. Mohla bych čekat do nekonečna, než to pomine. Nakonec jsem se kufrem vsoukala dovnitř až na přední sedadlo a už mi bylo jedno, jakou měli náhodní svědci a kolemjdoucí podívanou. (A podívaná to byla jistě zajímavá, neboť jsem měla sukýnku nad kolena.) Hlavně, že jsem měla opět v ruce ty moje zákeřné klíče. Chvíli jsem se v autě vydýchávala, abych se posléze, již zcela uklidněná vrátila k zubařce, která se docela podivila, jak rychle se mi podařilo nepříjemnou situaci vyřešit, a přitom mi sdělila, že budu muset čekat zhruba další hodinku, neboť mezitím vzala někoho jiného. Raději jsem už nikam nešla. Tu další hodinku jsem si poctivě odčekala. Počtvrté jsem si zabouchla klíče opět v Jablunkově a opět s nákupem potravin, tentokrát u Penny marketu. Když jsem dojela s plným nákupním vozíkem k autu, jala mě stará, známá hrůza. Klíče škodolibě trčely vedle volantu. Udělalo se mi mdlo, ale na omdlívání nebyla příznivá situace. Musela jsem jednat. Narvala jsem nákup do několika igelitových tašek, a u dvou se mi okamžitě urvala ucha. Nicméně se mi je podařilo donést zpět do Penny, kde jsem poprosila opět paní pokladní, aby mi je uschovala. Různě a všelijak jsem to zkoušela na kolemjdoucí pány, kdo by mi pomohl. Jeden ve mně poznal Petrovu manželku, ale to mi bylo houby platný. Druhý by to prý dokázal u škodovky, ale ne u renaulta. Třetí by to prý taky dokázal, ale už za to seděl v base a nechce riskovat, a tak mě prý raději zve na pivo. Odmítla jsem, neboť to 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261048
neřešilo mou situaci. Nakonec jsem se obrátila na městskou policii. Zavolali mi klíčovou službu, pan klíčník přijel vysmátý z Třince a za pouhých čtyři sta padesát Kč mi za pět minut auto otevřel. Pěkně jsme se spolu rozloučili a dal mi i vizitku. Když jsem to druhý den líčila známému, se kterým jsem se setkávala cvičíc v bazénu při rehabilitacích v sanatorce, a který vždy lačně čekal na moje líčení, co mě zase postihlo, řekl mi, že dotyčný klíčník je jeho brácha. Svět je malej. Popáté jsem si nezabouchla klíče, ale zato jsem si zabouchla kabelku i s klíči u INTERSPARU v Praze. Ještěže se mnou byla kamarádka Anička, která lezla druhými dveřmi. Ale co kdybych byla sama? Co by mi pomohly jedny, dvoje nebo nevím kolikery náhradní klíče v zabouchnuté kabelce? Uvažovala jsem, že je budu asi nosit na krku, případně na noze. No, naštěstí jsem si vícekrát kabelku nezabouchla, a tak mě několikeré následující zabouchávání klíčů už nevyvedlo z míry, když jsem měla ve jmenované kabelce další náhradní. Jsou jiné maléry. Ale myslím, že za tu dobu co jezdím, to tak strašný není. Dvakrát jsem komusi ustřelila zrcátko a s dotyčnými osobami se vyrovnala. Jednou jsem předním blatníkem dřela zábradlí, podruhé betonovou zídku a potřetí komusi zadní nárazník. Zadním blatníkem jsem
zase
v práci
důvěrně
laškovala
s betonovou
lavičkou.
V Poděbradech u Penny marketu jsem si zmačkala levý přední nárazník. Při couvání u Plusu v Českém Brodě jsem málo otočila volantem a trošku poposunula jedno starší za mnou zaparkované auto. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261048
Tedy o něco málo víc než trošku. Ještěže to bylo tak akorát. Kdyby to bylo více, mohlo to auto sunout další auto a nakonec by ta auta mohla skončit ve výkladní skříni. Naštěstí to první jenom kousek odskočilo a zůstalo bez škrábnutí stát. Jen moje spolujezdkyně Anička se mohla potrhat smíchy. Taky občas přejedu obrubník. Nemám ten správný odhad. Jednou se mi stalo, že mě bolel zub a jela jsem na pohotovost do Třince. Mohutný rachot a podivné poskoky mě přinutily urychleně vjet na parkoviště, které bylo naštěstí nablízku. Zastavila jsem a zkoprněle zírala na skoro utržený výfuk a zadní kola nad zemí. Jakýsi laskavý pán mi poradil, ať kousek couvnu, aby se vzpříčený výfuk položil a kola dosedla zpět na zem. A ať dám támhle těm zevlujícím Romům aspoň stovku, aby mi výfuk utrhli úplně. Učinili tak ochotně. A přineslo mi to i poučení. Protože já, technický antitalent, který se ani za prase nemohl nic naučit o motoru, když jsme si dělali na škole řidičák na traktor, už vím, že to velké a tlusté cosi na spodu auta, je výfuk. A už na to nezapomenu, to si pište! Všechno zlé, je na něco dobré. Občané snědé národnosti byli taky spokojení. Měli aspoň na pivo. Jen já tu pohotovost tenkrát nestihla. Ale zato mě úplně přestal bolet zub. Když se mi podruhé uvolnil výfuk, byla jsem už připravená. Nebyla jsem ale připravená, že nastane období, kdy se mi bude pomalu ale jistě vyfukovat… nebo jak to jinak nazvat… kolo. Byla opravdu radost, Když se mi to několikrát stalo po cestě. Jednou jsem už byla před domem a dojela to. Podruhé jsem vyjela 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS261048