98
Liz Lawlerová
•
dokud tě nenajdu
a Geraldine jí nahlížela přes rameno. Kamera nabízela nerušený výhled na ulici, ale vchod do bytu, v němž žila Emily, už ležel mimo záběr. Bude se muset Emily zeptat, kdy přesně naposled viděla zarámovanou fotografii své sestry na obvyklém místě, aby se pokusila přesněji stanovit okamžik, kdy se v bytě ocitl záhadný vzkaz. Emily ho sice našla dnes ráno, ale mohl tam být už několik dní. Poklepala policistce Mooreové na rameno. „Já už půjdu. Kdybys něco zahlédla, dej mi vědět.“ Ruth přikývla. „Jak to Emily snáší? Muselo to s ní hodně zamávat. Když jsem ji viděla naposled, vypadala jako troska.“ Geraldine se zašklebila. „Tenhle opis radši nepoužívej. Určitě ne, když u toho bude někdo další.“ Ruth nakrčila obočí, ale rychle se vzpamatovala. „To určitě ne, spolehni se.“ „Zatím si v rámci možností vede docela dobře. Znovu se vrátila do práce.“ „Páni,“ vydechla opravdově překvapená Ruth. „Tak to je kanon. Mně se líbí ten její terapeut, víš. Každému bych ho doporučila. Vzpomínáš, jak se jednu dobu Emily na stanici skoro utábořila? A on přišel, domluvil jí a ona ho poslechla, přestože my jsme jí to opakovali pořád dokola. Vyzařuje z něho jakási pohoda.“ Když Geraldine vycházela z Cechovního domu, zahlédla na schodech před vstupem líbající se pár. V nádherné budově sídlily úřad starosty města, městský archiv a matrika a kromě dalších institucí zde fungovala i kontrolní místnost s nepřetržitou službou, kde se monitorovaly bezpečnostní kamery. Ti dva, co tam stáli a líbali se, přišli asi na matriční úřad, protože v ruce té ženy zahlédla malou kytičku bílých růží. Odvrátila hlavu a rolovala v mobilu seznamem kontaktů, až našla číslo na Erika Hudsona a klepla na ikonu. „Ahoj, inspektorko Suttonová,“ ozval se. Geraldine se usmála. Jeho hlas ji okouzloval. Odměřený, ale zároveň vřelý a s náznakem humoru. Kdyby mohla milovat
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260971
99
Liz Lawlerová
•
dokud tě nenajdu
chlapa jen kvůli jeho hlasu, vyhrál by Eric na celé čáře. Její manžel mluvil jako ryzí Bristolčan. Už si zvykla na to jeho „kdeák si byla?“ a „to bych radš neděál“. Samozřejmě se snažila, aby si děti jeho nářečí neosvojily. Jenže starší Tommy zrovna včera chtěl od zmrzlináře „řáckej“ kopeček jeho dobroty. „Zdravím, Eriku, volám jen kvůli Emily Jacobsové. Jak si podle vás vede? Nečekám, že mi prozradíte nějaké lékařské tajemství nebo tak, jenom chci vědět, do jaké míry berete vážně její poslední objev.“ Psycholog se na chvíli odmlčel, až už si Geraldine pomyslela, jestli jí nezavěsil. „Jaký poslední objev?“ Geraldine byla ráda, že jí nevidí do obličeje, protože si v tu chvíli připadala jako trouba. Proč by měl Eric vědět něco, k čemu došlo teprve ráno? „No, jen mě tak napadlo, jestli se vám neozvala a neřekla vám to, abyste si mohl udělat názor. Našla to dnes ráno a určitě vám o tom poví. Emily prostě něco našla. V téhle chvíli vám nemůžu říct, oč jde, Eriku, protože je to součástí probíhajícího vyšetřování. Tuhle informaci musíte dostat přímo od ní. Jistě mě chápete.“ „Samozřejmě,“ odpověděl, tentokrát o poznání vážněji. „Nějak Emily přiměju, aby mi o tom řekla. Je to aspoň pozitivní objev?“ Vzdychla. „To zatím ještě nevím. Ale určitě tu věc musíme prověřit.“ Když se rozloučili, Geraldine si všimla, že jí přišla esemeska od Emily. Díky za čaj. Ještě několik hodin se budu zároveň bát i těšit. Modlím se, abyste ji brzy našli. Geraldine znovu zavzdychala. Doufala, že Emily co nejdřív najde ukázku Zoina rukopisu a policie bude moci skončit s prověřováním, zda ten vzkaz je, či není košer.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260971
100
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
E
mily nabyla jistotu v tom, že od doby, kdy zde byla naposled, někdo hýbal s igelitovými pytli na odpadky uloženými v druhé ložnici. Ráno, když našla obálku nalepenou na fotografii, si toho nevšimla. Vyšla z pokoje se vzkazem v ruce a už se tam nevrátila. Teď uvažovala, zda se pytlů nedotýkala, když tam nakrátko zašla. Geraldine odpověděla na její textovou zprávu a připomněla jí, aby se podívala po nějaké ukázce rukopisu, a varovala ji, aby se rámečku Zoiny fotografie už nedotýkala, protože bylo třeba prověřit, zda na něm nejsou nějaké otisky prstů. Emily napadlo, že by měla projít i zbytek bytu, jestli se Zoe nedotkla ještě něčeho dalšího: vchodové dveře, dveře do ložnice a možná i plastové pytle. Ty stály srovnané na kartonových krabicích naskládaných vedle sebe při stěně sousedící s lůžkem. Protější stěna sloužila Emily k jejímu hledání – měla na ní nalepené lístky s poznámkami, fotografie, mapy, novinové výstřižky se zvlněnými okraji jako mnohotvárný produkt jejího ročního pátrání po Zoe, které uvázlo v mrtvém bodě. V úzkém prostoru mezi postelí a „Zoinou stěnou“ Emily často přemýšlela, jako by se jí mohlo snáz podařit setru najít, když bude obklopená jejími věcmi. Naposled pohnula igelitovými pytli a krabicemi v den, kdy jí je přivezli. Policie už je také prohlédla a vzala si z nich, co by mohlo být použitelné v rámci pátrání. Pořád ještě měli v úschově některé předměty, jako třeba Zoin notebook, kartáč na vlasy a zubní kartáček, z nichž si opatřili vzorek Zoiny DNA. Zbytek zůstal v pokoji, který mívala pronajatý, dokud se všechno nepřestěhovalo do bytu k Emily. Oblečení úhledně poskládala a vyprala to, co vybrali z koše na prádlo. Vyho-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260971