občas pozval přátele a ze soukromého setkání se rázem stalo útočiště všelijakých samozvanců, z nichž mnozí v nežádoucím stavu už přišli nebo se do něj dostali nezřízeným pitím. Večírek někdy vypukl i náhodou, když něčí rodiče neprozřetelně odjeli z města. V takovém případě si party výrostků v kolemjedoucích pickupech všimly, že v domě se svítí, ale rodinné auto nikde. To bylo špatné znamení. Všechno se mohlo pěkně zvrhnout. Já tyhle adolescentní akce neměl rád. Nevzpomínám na ně nostalgicky. Ve skutečnosti byly deprimující. Světlo bylo vždy ztlumené, aby se vzájemný stud omezil na minimum. Přespříliš hlasitá hudba znemožňovala hovor. Stejně nebylo o čem mluvit. Na žádné párty nesmělo chybět alespoň pár místních psychopatů. Všichni pili a kouřili přes míru. Ve vzduchu visela bezútěšná, fádní atmosféra a nikdy se nestalo nic zajímavého (pokud si odmyslím případy, kdy se jeden můj zakřiknutý spolužák začal v opilosti ohánět nabitou brokovnicí nebo kdy dívka, kterou jsem si později vzal, opovržlivě odbyla mladíka, který jí hrozil nožem, nebo kdy další můj kamarád vyšplhal na vysoký strom, zhoupl se z větve a spadl přímo na záda kousek od táboráku, který jsme pod stromem rozdělali, a kdy jej o minutu později napodobil jeho přitroublý kumpán). Na každé párty účastníci vypadali, že netuší, co tam vlastně dělají. Čekali snad na někoho, kdo to roztočí? Nebo na Godota? První možnost by sice zajisté přivítali (ačkoli lidí, kteří to uměli roztočit, bylo ve Fairview jako šafránu), blíže pravdě však byla ta druhá. Asi by bylo romantičtější říct, že bychom tenkrát skočili po jakékoli příležitosti dělat něco produktivního, tak strašlivě jsme se nudili. Jenže by to byla lež. Všichni jsme byli příliš cyničtí a otrávení životem a neochotní přijmout zodpovědnost, než abychom vydrželi u debatních kroužků a mládežnických organizací a školních sportovních akcí, které pro nás dospělí pořádali. Dělat cokoli bylo v partě tabu. Netuším, jak žili náctiletí předtím, než revolucionáři konce šedesátých let začali hlásat, abychom nahlédli do sebe a aktivovali svůj potenciál, sladili se se světem a opustili neautentické závazky. Bylo přípustné, aby byl teenager v roce
PRAVIDLO 3
Peterson sazba.indd 99
99
04.04.2019 13:26:02 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260927
1955 zapáleným členem debatního kroužku? Protože o dvacet let později to přípustné určitě nebylo. Spousta z nás nahlédla do sebe a nechala spoustu věcí plavat. Zdaleka ne všichni ale dosáhli harmonického vztahu se světem. Přál jsem si být někde jinde. A nebyl jsem sám. Každý, kdo nakonec z Fairview odešel, se na odchod chystal už od svých dvanácti. Včetně mne. A včetně mé pozdější ženy, která bydlela naproti přes ulici. Že buď odejdou, nebo neodejdou, věděli dlouho předem všichni mí známí. V rodinách těch, kdo měli nakročeno k vysoké škole, se to bralo tak samozřejmě, že se o tom ani nemluvilo. Naopak v těch méně vzdělaných na takovou budoucnost nikdo ani ve snu nepomyslel. A nešlo přitom o peníze. Školné bylo tehdy velmi dostupné a práce bylo v Albertě dost, i té dobře placené. V roce 1980 jsem si v továrně na překližku vydělal víc než kdekoli jinde v následujících dvaceti letech. V ropou nasáklé Albertě sedmdesátých let dvacátého století nikdo nevzdal vysokou školu kvůli penězům.
Pár přátel nových – a pár pořád stejných Na střední, když první várka mých kumpánů odpadla, jsem se spřátelil se dvěma přespolními. Bydleli u nás na internátu, protože v jejich ještě odlehlejším a ještě případněji pojmenovaném městečku Bear Canyon (Medvědí kaňon) měli jen základní školu. Byla to ambiciózní dvojka, tedy relativně řečeno – oba byli přímí a spolehliví, ale zároveň i vtipní a „v pohodě“. Když jsem později vylétl z hnízda a odešel studovat na sto padesát kilometrů vzdálenou vysokou školu (Grande Prairie Regional College), s jedním z nich jsem bydlel na koleji. Druhý odešel za vyšším vzděláním jinam. Oba mířili vzhůru. Jejich odhodlání odejít na vysokou upevnilo to mé. Na vysoké jsem byl jako ryba ve vodě. Našel jsem si širší skupinu lidí podobné krevní skupiny, k níž se připojil i můj kamarád z Bear Canyonu. Všechny nás fascinovala literatura a filozofie. Byli jsme v čele studentského senátu. Poprvé v historii jsme
100
Peterson sazba.indd 100
12 PRAVIDEL PRO ŽIVOT
04.04.2019 13:26:02 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260927
pořádali ziskové vysokoškolské plesy. Jak vlastně může někdo prodělat na pivu pro studenty? Založili jsme si noviny. Sblížili jsme se s našimi profesory politologie, biologie a anglické literatury v seminářích, na nichž byla už v prvním ročníku minimální účast. Profesoři byli za náš elán vděční a učili nás dobře. Budovali jsme pro sebe lepší život. Zbavil jsem se velké části břemene minulosti. V malém městečku vás všichni znají. Před svou pověstí nikam neutečete. Sociální sítě tenkrát nebyly, díky Bohu, vaše reputace však byla stejně nesmazatelně zapsaná v paměti a ve výslovných i nevyřčených očekáváních všech kolem. Když se přestěhujete, všechno je najednou cizí a nejisté, alespoň dočasně. Je to stresující, ale v chaosu prosvítají nové příležitosti. Nikdo vás nesvazuje do kazajky starých představ. Ani vy sami. Chaos s vámi zalomcuje tak, že sjedete ze starých kolejí. Můžete si vytvořit nové, lepší spolu s lidmi, kteří mají namířeno k lepším cílům. Já měl za to, že je to zkrátka přirozený vývoj. Myslel jsem, že každý, kdo se přestěhuje, touží po stejné zkušenosti fénixe z popela. Ale mýlil jsem se. Jednou, bylo mi asi čtrnáct, jsem odejel s Chrisem a dalším svým kamarádem Carlem do Edmontonu, šestisettisícového hlavního města Alberty. Carl ve velkém městě nikdy předtím nebyl. Na tom nebylo nic zvláštního. Edmonton leží šest set kilometrů od Fairview. Já jej navštívil mnohokrát, někdy s rodiči, někdy sám. Líbila se mi anonymita metropole. Líbily se mi nové začátky. Rád jsem utíkal z bezútěšné, dusné adolescentní kultury svého rodného města. A tak jsem zlákal ještě dva kamarády a vyrazili jsme. Oni však Edmonton neprožívali jako já. Sotva jsme přijeli, začali se shánět po marihuaně. Zamířili jsme do té části Edmontonu, která byla k nerozeznání od nejhorších částí Fairview. Našli jsme tam dočista stejné pokoutní pouliční dealery jako u nás. Víkend jsme strávili popíjením v hotelovém pokoji. Urazili jsme takovou dálku, a přitom jsme zůstali doma. Pár let nato jsem zažil ještě smutnější příklad téhož. Přestěhoval jsem se do Edmontonu, kde jsem dokončoval studium.
PRAVIDLO 3
Peterson sazba.indd 101
101
04.04.2019 13:26:02 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260927