108
to rozmluva člověka s Bohem, setkání, které je tajemné, oživující, které přináší smysl a plnost života a poskytuje s ničím neporovnatelnou radost. Setkání duše s jejím jediným milovaným, jediným Spasitelem. A k tomu má mít člověk svá vlastní slova. Vy ale snadno pochopíte, že kvůli naší duchovní neprozářenosti, neosvícenosti, zkostnatělosti a proto, že máme často tolik starostí a spěchu, že už se nedovedeme usebrat, soustředit, nám církev dává do rukou právě slova takových modliteb, jaké po staletí skládali její svatí. Učíme se je nazpaměť a odříkáváme je. Zdůrazňuji, že musíme rozlišovat čtení, odříkávání mod liteb a modlitbu. Modlitba je vzlet srdce, pozdvižení duše k Bohu. Při čtení, odříkávání modliteb pronášíme text modlitby, který je v modlitební knížce. U nás se dnes dá koupit v každém kostele „Mo litvoslov“, v němž jsou ranní, večerní a jiné modlitby. … Když Kristus dával svým učedníkům modlitbu „Otčenáš“, nedal jim přece pouze nějaký standardní text, který by lidé měli povinně opakovat. Říkal, že modlitba nemá být mnohomluvná, nemá se při ní užívat množství slov: tak se modlí pohané (Mt 6,7). Proč pohané? Protože pohané byli přesvědčeni, že zaklínáním lze přivolat déšť, anebo ho naopak zastavit: přimět božstvo, aby pro ně pracovalo. V zaklínání bylo cosi jako soupeření s Bohem, jakýsi pokus ovládnout a používat Boha pro své účely. Proto také Kristus říká: nebuďte při modlitbě mnohomluvní, modlete se jednoduše. Všichni si musíte pamatovat tuto modlitbu: „Náš nebeský Otče … Otče, který jsi v nebesích, buď posvěceno Tvé jméno.“ Modlitba nezačíná prosbou, nezačíná slovy „dej nám to a to“. Někteří lidé si myslí, že modlitba znamená ustavičně o něco prosit. Láska není taková. Kdyby k vám vaše milující děti přicházely jen proto, aby od vás dostaly peníze, pochopili byste, že nemilují vás, ale právě ty peníze. Opravdová víra se obrací k Bohu a teprve poté k jeho darům. Modlitba „Otčenáš“ tedy mluví nejprve o Něm: „Posvěť se jméno Tvé“, to jest: Ty budeš pro nás svatý. Ať jsi pro nás vždycky svatý. „Jméno“ znamená v jazyce Bible „Ty sám“. To je posvátné označení samého Boha – jméno Boží. Kdysi se říkalo, že Jeho jméno přebývá tam a tam; to znamená, že tam přebývá Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260919
Jeho síla. A „posvěť se“ znamená: ať je pro nás vždycky svaté, vždy ať je tím nejdrahocennějším a nejmilovanějším. „Přijď království Tvé“, to je cíl, který ukázal Bůh při stvoření světa. „Buď vůle Tvá“ – to jsou velká slova; jsou to táž slova, která Kristus pronesl v zahradě Getsemanské v modlitbě před smrtí té noci, kdy se na něho jako kamení nahrnuly hříchy každého z nás a kdy On pravil: „Ale ne má, nýbrž Tvá vůle se staň“ (L 22,42). V Něm se spolu zkřížila a střetla lidská vůle v Něm žijící s vůlí Boží v Něm žijící. Střetly se spolu a zvítězila Láska: „Buď vůle Tvá.“ Jak šťastný, jak pevný, mužný a svobodný je člověk, dokáže-li do hloubky procítit, propustit přes své srdce ta slova „buď vůle Tvá“! Jenomže my se ve skutečnosti stále točíme kolem docela opačné formulace: buď vůle má. Jen ať si každý z vás vzpomene. „Ano, Bůh chce možná tohle, jenže já zas chci něco jiného.“ Znal jsem jednu mladou ženu, která chtěla dosáhnout určitého cíle a žádala, aby k tomu dostala požehnání. Kněz jí řekl: „Ne, v žádném případě.“ Bez rozpaků šla k jinému známému knězi a zase žadonila. Také on jí řekl, že to vůbec nepřipadá v úvahu. Ale ona si nedala pokoj. Protože přece jen nežijeme na severním pólu a máme doposud kostely a kněze, obešla ta žena všechny, až našla jednoho, který jí řekl: prosím, beze všeho. A pak napsala spokojený dopis, že ten a ten kněz jí dal požehnání k tomu, aby udělala to a to. … Byla to tedy pro ni jakoby dvojí výhra: udělala, co chtěla, a ještě k tomu dostala jakési jakoby schválení. Jde-li o maličkosti, je to nevinný sebeklam, ale může být těžký, půjde-li o vážné věci. A hlavně je to falešná orientace. Můžete se mne pochopitelně zeptat: A jak mám poznat Boží vůli? To je, upřímně řečeno, zpravidla potměšilá a prázdná otázka. Ve většině případů to pro nás nebude žádná záhada znát Boží vůli, jestliže se na problém podíváme s plnou vážností, jestliže dostatečně hluboce známe slovo Boží a konečně jestliže jsme v modlitbě o to prosili. Samozřejmě jsou i zvláštní, extrémní případy, kdy je těžké problém řešit, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Ale ve skutečnosti (často jsem si to sám ověřil), když někdo říkal „nevím, jaká je vůle Boží“, ukázalo se později, když jsme věc rozebrali, že … věděl a jenom „mlžil“. …
109
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260919
110
Kristus k tomu ještě dodává: „Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ To znamená, že si nemáme myslet, že vůle Stvořite le je něco, co je mimo náš svět, co se uskutečňuje kdesi v jiných světech, ve vzdálené budoucnosti. Ne, království Boží už přišlo a již žije ve světě a může přijít ke každému z nás. Může se stát realitou života každého z nás. To znamená, Pán chce, aby bylo zde. Není správné zkreslovat smysl Kristových slov „Moje království není z tohoto světa“ ( J 18,36). V našem běžném vyjadřování znamená výraz „ten člověk není z tohoto světa“ v nejlepším případě to, že jde o osobu dokonale vzdálenou všemu každodennímu, všednímu životu. Kristus měl přece na mysli něco docela jiného: že jeho království přichází do světa a do jeho každodennosti, do všech detailů a zákoutí našich životů z jiné, vyšší dimenze. Proto říká: buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi – v našem životě, i v našem společenském životě. … Teprve poté, co člověk řekl „buď vůle Tvá…“, začne se obracet k Bohu se svou prosbou: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ Jak tomu rozumět? Znamená to: Dej nám to, co je pro nás nezbytné k životu. Proč jenom to? Protože člověk má sklon k nenasytnosti, touze po nadbytku, a ta se nikde nezastaví. Ne musím to snad vysvětlovat. Staví-li si člověk za cíl nadbytek, pak je to bezedná studna. Zdá se nám, že budeme-li mít ještě támhleto, budeme-li něco vlastnit, budeme šťastni. Ale my tu věc získáme (někdo třeba touží mít auto nebo video), koupíme si ji a pak se ukáže, že to bylo málo, že v tomhle štěstí není. Potřebujeme ještě něco a zas a zas a tak dále donekonečna. Tedy hlavní je v životě to, co je nezbytné. A člověku, který není spoután chamtivostí, bude vždy lehčeji. Ještě jedna důležitá zásada: „Odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům.“ Prosíme-li Boha o pochopení a odpuštění pro svou nešťastnou duši (a věříme, že On vidí až na dno naší duše a slyší naše modlitby), pak se přece musíme i my chovat k druhým lidem podobně jako On. „A neuveď nás v pokušení.“ … Když jsem studoval na Du chovní akademii, zeptal se mne zkoušející: „Co si myslíte, proč se Petr zřekl Krista?“ Začal jsem mu uvádět různé hypotézy a on mi řekl, že hlavní příčinou bylo, že Petr jako první prohlásil: Půjdu za Tebou na smrt, do žaláře, kamkoli; byl si sám sebou jistý. Byl ochoten vystavit se situaci pokušení – a ztroskoUkázka elektronické knihy, UID: KOS260919