98
j
.
d
.
r o b b
•
z e m ř e š
v
da l š í
k a p i t o l e
kvůli té ubohé dívce. Pojďte dál a posaďte se. Máme zatopeno v krbu. Už aby přišlo jaro.“ Provedla je širokou vstupní halou, kde prosklený stůl zdobila váza s vonnými liliemi, na stěně viselo velké oválné zrcadlo a vedle stály pěkné, holčičí židle, do prostorného obýváku, kde v krbu z tmavě šedivých cihel mezi vysokými bílými skříněmi praskal oheň. Na polici nad krbem stály další květiny, svíčky a velký obraz tulipánů, aspoň podle Evina odhadu. Krajkové záclony v oknech propouštěly zimní světlo v jemných vzorech. Opěradla pohovek obrácených proti sobě zdobily umělecky naaranžované přehozy a polštáře, které se, jak opět odhadovala Eva, ženám prostě líbily. „Odnesu vám kabáty a vy si tu udělejte pohodlí, než dojdu pro Blaine.“ „Díky. Rády bychom si promluvily i s vámi, paní DeLanová.“ „Audrey, prosím. A přiznám se, že mě vzrušuje představa, jak mě budou vyslýchat Dallasová s Peabodyovou. Vím, že je to hrozná situace, ale všechno zlé je k něčemu dobré. Dojdu pro Blaine.“ Odnesla kabáty a zmizela. „Tohle je opravdu pěkný dům,“ poznamenala Peabodyová a obcházela místnost. „A obývák se mi taky moc líbí. Je takový holčičí, ale útulně holčičí.“ Posadila se do jednoho křesla a zavrtěla pozadím. „Hodně útulný a moc pěkně to tu voní.“ Eva se rozhlédla po fotografiích na skříňkách. Rodinné generační momentky. Snímky nemluvňat, malých holčiček, mladých dívek, matek a dcer – tu a tam s nějakými muži. Jedna fotka Audrey, Blaine a dvou teenagerek – Heather a Piper, jak si Eva vzpomněla. Fotky, knihy a spousty pěkných zbytečnůstek. Otočila se, když uslyšela kroky. DeLanová se od dopolední návštěvy ústředí převlékla – teď měla na sobě pytlovité šedé kalhoty, modrý svetr ke kyčlím s klokaní kapsou a domácí boty navržené tak, aby v nich bylo člověku teplo na nohy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260847
99
j
.
d
.
r o b b
•
z e m ř e š
v
da l š í
k a p i t o l e
„Nečekala jsem, že se ozvete tak brzy,“ začala, „nebo že vás tak brzy uvidím. Doufám, že to znamená, že jste ten případ rozřešily, nebo že jste aspoň našly způsob, jak vám můžu pomoct.“ „Máme pár vodítek.“ „Matka říkala, že chcete mluvit i s ní. Je z toho nadšená.“ DeLanová se krátce zasmála a posadila se na jednu pohovku. „Od vydání Nadininy knihy sleduje vaši práci. Šla uvařit kávu – ráda hostí a v pracovní dny k nám nechodí mnoho návštěv. Přinejmenším ne dokud se děvčata, často s kamarádkami, nevrátí ze školy.“ „Za jak dlouho to bude?“ „Ta káva?“ „Vaše dcery. Kdy očekáváte, že se vrátí?“ „No, já…“ Podívala se na zápěstí a zasmála se. „Nemám hodinky. Když pracuji, nedávám pozor na čas. Kolik je hodin?“ „Tři hodiny deset minut,“ odpověděla Peabodyová. „Vážně už tolik? Tak to brzy. Jestli chcete, aby nepřekážely, prostě jim řeknu…“ „Vlastně bychom si rády promluvily i s nimi. S vámi všemi.“ „Ach.“ Na čele DeLanové se vyrýsovala ustaraná vráska. „Ještě jsem s nimi o ničem nemluvila. Byly ve škole.“ „Jestli na to potřebujete trochu času, počkáme.“ „Ne, já… Ne,“ řekla DeLanová pevněji. „Jsou silné a rozumné. Můžeme jim to vysvětlit společně. Jenom… Můžete mi říct, jestli si mám dělat starosti ohledně jejich bezpečí?“ „Nedomnívám se, že momentálně existuje důvod k přehnaným starostem, ale promluvíme si o tom.“ Audrey přinesla naložený tác a Peabodyová vyskočila, aby jí pomohla. „Dovolíte?“ „Jsem silná jako mezek, ale jste hodné děvče. Dejte ho tady na stůl. Drahoušku, za pár minut dorazí děvčata. Mám je někam odvést?“ „Poručík chce mluvit i s nimi.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260847
100
j
.
d
.
r o b b
•
z e m ř e š
v
da l š í
k a p i t o l e
Matka a dcera si vyměnily pohledy. Audrey se posadila a pohladila DeLanovou po koleni. „Inu, jsme v tomhle i ve všem ostatním společně.“ DeLanová sklonila hlavu k matčině ramenu. „Pořád.“
8 A
udrey dceru ještě jednou pohladila po noze a odvrátila se, aby nalila kafe. „Dvakrát bez mléka – pro poručíka Dallasovou a pro mě. Dvě s mlékem pro detektiva Peabodyovou a pro Blaine. A doufám, že ochutnáte moje skořicové koláčky. Všichni je tu mají rádi.“ Audrey rozdala kávu a koláčky a zase se posadila. „Tak, co od nás potřebujete?“ „Peabodyová, fotky. Chtěla bych, abyste si je prohlédly,“ řekla Eva. Matka a dcera se k sobě sklonily a zadívaly se na snímky. „Jedna osoba?“ zeptala se DeLanová. „Nebo bratr a sestra? Ani jednomu není moc vidět do obličeje.“ „Jedna osoba,“ potvrdila Eva. „A momentálně hlavní podezřelá z vraždy Chanel Rylanové.“ „Nevidíte oči,“ zamumlala DeLanová. „A pořádně ani obličej. Přesto mám pocit, že kdyby šlo o někoho, koho dobře znám, poznala bych ji. Ale nepoznávám, je mi líto.“ „Je to žena, viďte? Na první pohled – vlastně i na druhý – byste předpokládala, že tohle je muž, ale když je vidíte takhle dohromady… Takže hledáte ženu?“ „Domníváme se, že neznámý pachatel je žena,“ řekla Eva. „A vpravuje se do role na konkrétní scény vraždy, jak jsou napsané. Pro první vraždu žena, v tomto případě muž. Tahle osoba si zjevně vybrala, studovala a sledovala obě oběti. S vel-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260847