kapitola osmnáct Pan Maddox říkal, že následující dva dny pro Doris pracovat
nemám, ale Liz že potřebuje. Druhý den ráno jsem tedy sedla na kolo a jela k Wyattovým, jestli by Joe nechtěl vyrazit někam na ovoce. Joe zrovna dojídal snídani. Teta Al nabídla i mně – výpečky na slaných sušenkách a vejce dokřupava smažená v tuku ze slaniny. Joeovi nalila šálek kávy – vypil ji černou – a zeptala se mě, jestli chci taky. „Br,“ otřásla jsem se. „Děti kafe nepijou.“ „Tady jo,“ řekl Joe. Teta Al mi dala hrnek mléka, do něj přilila trochu kávy a zamíchala dvě vrchovaté lžičky cukru. „Zkus to takhle,“ řekla. Usrkla jsem. Mléko a cukr přebily hořkost kávy, takže to bylo skoro jako mléčný koktejl, jen trochu vylepšený. „Tak co, našly jste nějakou práci?“ zeptala se teta Al. „Našly,“ kývla jsem. „Tvůj šéf z textilky, pan Maddox, je teď taky náš šéf. Najal si mě i Liz, pracujeme u něj doma.“ „Vážně?“ teta Al postavila šálek s kávou. „Nejsem si jistá, jestli jsem z toho zrovna moc nadšená. Jerry Maddox umí s lidmi zacházet dost drsně. V textilce určitě, tam ho všichni nenávidí. Moje Ruthie pro jeho rodinu pracovala, ale nakonec to prostě už nevydržela. A ta vyjde s každým.“ „Pan Maddox byl jediný, kdo mně a Liz nabídl práci,“ namítla jsem. „Na nás zatím nijak drsný nebyl, ale svou ženu komanduje dost hrozně.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260819
„Ten komanduje každého. Vyřval by z jalové krávy tele. Strýčkovi Tinsleymu nevadí, že pro něj pracujete?“ „No, my jsme mu to tak docela neřekly,“ přiznala jsem a usrkla jsem mléka s kávou. „On nechtěl, abychom si hledaly práci. Jsme Holladayové, říkal, Holladayové nepracují pro jiné lidi. Jenomže my potřebujeme peníze.“ „To chápu,“ řekla teta. „Ale měly byste vědět, co mezi Jerrym Maddoxem a vaším strýčkem bylo.“ Maddoxe si prý přivedli ti noví majitelé textilky z Chicaga. Strýček Tinsley se s nimi při prodeji dohodl, že v továrně zůstane jako konzultant, protože věděl, jak výroba probíhá, a znal dělníky i zákazníky. Ale poměrně brzo se s Jerrym Maddoxem střetli. Ten měl na starost výrobu a noví majitelé mu dali za úkol za každou cenu zvýšit výrobu a snížit náklady. Chodil za lidmi se stopkami, nutil je pracovat rychleji a bez zbytečných pohybů, složit každý pár ponožek za dvě a půl vteřiny, ne za tři, řval na ně, když šli na záchod, a nutil je, aby obědvali na pracovišti. Prohlásil, že každý měsíc propustí pět nejpomalejších dělníků, dokud nesníží počet zaměstnanců na polovinu. Na jeho doporučení taky noví majitelé zrušili baseballový tým a rozdávání vánočních šunek. Pak je přesvědčil, aby prodali domky, které továrna pronajímala dělníkům, hodně z nich lacino koupil sám a zvedl nájem. Práce v textilce nebyla nikdy snadná, říkala teta Al, ale dělníci spolu většinou vycházeli. Měli pocit, že jsou všichni na stejné lodi. Ale když se objevil Maddox a začal je vyhazovat z práce, bývalí kamarádi se obraceli proti sobě, dokonce špiclovali a udávali se, aby si sami udrželi místo a uživili rodinu. Pan Holladay tvrdil, že spousta změn, které Maddox zavedl, nadělá víc škody než užitku, vyprávěla teta. Dělníci byli nešťastnější, a proto méně motivovaní. Byli méně pyšní na své výrobky a čas od času dokonce stroje sabotovali, jen aby si na pár minut odpočinuli od toho příšerného tempa. On a Maddox byli pořád v sobě a hádali se o to, jak továrnu nejlépe řídit. Jednou na sebe 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260819
příšerně řvali přímo v dílně. Pan Holladay si stěžoval novým majitelům, ale ti se postavili na Maddoxovu stranu a donutili strýčka z textilky odejít. „Z textilky, která se po něm jmenovala,“ dodala teta. „Z textilky, kterou jeho rodina založila, vlastnila a řídila skoro sto let. Potom se mu taky hodně lidí v Byleru začalo vyhýbat.“ „Ale vždyť neudělal nic špatného,“ namítla jsem. „To je pravda. Ale Maddox vyhrál a měl všechny trumfy v ruce.“ „Aha, tak proto je strýček Tinsley tak uzavřený a s nikým se nebaví.“ „Přišel během několika let o rodiče, o manželku i o továrnu,“ kývla teta. „Už toho na něj na chudáka bylo moc.“ Dojedla jsem poslední kousek vejce. „Možná bychom měly strýčkovi říct, že pro pana Maddoxe pracujeme,“ řekla jsem. Odnesla jsem talíř do dřezu a opláchla ho. „Mám výčitky svědomí. Byl na nás hodný a my mu teď děláme něco za zády.“ „Já lidem moc neradím,“ řekla teta Al. „Když lidi chtějí poradit, většinou sami předem vědí, co by měli udělat. Jen to chtějí slyšet od někoho jiného.“ „Nechte už toho žvanění,“ prohlásil Joe. „Jde se na jablka, sestříně.“ Ten večer v ptačím křídle jsem Liz opakovala, co mi vyprávěla teta Al o zlé krvi mezi panem Maddoxem a strýčkem Tinsleym. „Nepřijde mi správné pracovat pro někoho, koho strýček nenávidí.“ „Potřebujeme ty peníze.“ „No ale i tak, nechává nás tu bydlet, krmí nás a my mu lžeme.“ „Nelžeme, jen mu neříkáme všechno,“ namítla Liz. „Kdyby strýček byl trochu realistický,“ pokračovala pak, „a uznal, že potřebujeme peníze na oblečení a školní potřeby, tak by to bylo jiné. Ale dokud se tváří, že můžeme nosit oblečení ze čtyřicátých let a nemusíme si platit učebnice a obědy v jídelně, tak to prostě jinak 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS260819